Říká se, že rozvoj charakteru je nejdůležitějším úkolem, který byl kdy lidem svěřen. Během následující hodiny se budeme zabývat naší výsadou i odpovědností za to, abychom se svým charakterem podobali Kristu. Připojte se k nám nyní při této mocné chvíli osobní obnovy, kdy nás pastor Stephen Wallace povede “Od slávy k slávě”.

Dobrý večer, drazí přátelé, a požehnaný a šťastný sobotní den. Opravdu se snažíte, aby se chlapec z Montany cítil jako doma. Na cestách je dost sněhu, a myslím, že z toho jste mohli mít někteří z vás tady dole na jihu, kde nebývá tak často, trochu obavy. Ale děkuji vám, že jste měli odvahu a rozhodli se dnes večer přijít.

Je mi ctí studovat s vámi nejdůležitější dílo, které kdy bylo svěřeno lidem. A to je jaké dílo, třído? Budování charakteru. Education (Výchova), strana 225. Říkejte to se mnou. Nezapomeňte, že je to požadavek kurzu, musíte se ho naučit nazpaměť, než se dostaneme na konec tohoto studia. Tak jdeme na to: “Budování charakteru je nejdůležitější úkol, který byl člověku svěřen. Nikdy dříve nebylo zapotřebí studovat toto téma usilovněji než dnes.” Mnohým z vás to šlo lépe s posledním slovem, než s tím zbytkem citátu. Budování charakteru je vskutku nejdůležitější práce a nikdy nebyla důležitější než nyní, protože Král brzy přijde.

Máme však mnoho práce. Musíme nést evangelium každému národu, kmenu, jazyku a lidu {Zj 14,6} a musíme připravit své vlastní životy {Zj 14,7}. Ale znovu opakuji, že úspěšné splnění obou těchto úkolů závisí na tomtéž, a to na rozvoji charakteru podobného Kristu. Nemůžeme totiž být ani účinnými svědky Krále, ani vhodnými občany pro Království, pokud nemáme povahu podobnou Kristu. Moji drazí přátelé, nemáme mnoho času. Rozvoj charakteru podobného Kristu vyžaduje čas. {Testimonies for the Church sv. 5, s. 618.1 – Svědectví pro církev} Nemáme ho nazbyt. Děkuji vám, že se vracíte a studujete pilně se mnou, co říká Pán ohledně naší kooperativní role v tomto procesu budování charakteru.

Sami nedokážeme získat povahu jako má Kristus, musíme být proměňováni “od slávy k slávě, jako…” Kým? “…jako od Pána Ducha.” {2K 3,18}. Ale Duch svatý nás nemůže měnit, pokud nebudeme spolupracovat. A je nezbytné, abychom věděli, jak spolupracovat. A my se na tomto místě naší série zabýváme dvojím opatřením a tím, co umožňuje. Dvojí opatření nacházíme, když klečíme u paty kříže, symbolizované krví a vodou, která vytéká z probodeného Ježíšova boku. {J 19,34}. Pečlivě jsme studovali, že skrze krev jsme ospravedlněni. Skrze vodu jsme posvěceni. A právě díky tomuto dvojímu opatření milosti je v nás obnovena Kristova sláva. Krev poskytuje základ. Voda poskytuje sílu. A když se naučíme spolupracovat s Duchem svatým, symbolizovaným vodou, můžeme vybudovat chrám charakteru k Boží slávě, který nejenže přečká čas, ale přetrvá věčnost. Amen? {Amen} …vydrží na věčnost. Takový charakter však musí být vybudován na základě spravedlnosti z víry… v Krista samotného.

A milí přátelé, abychom takový charakter úspěšně vybudovali, musíme mít silnou a správnou motivaci. Chci to zopakovat: Musíme mít silnou a správnou motivaci. Proč? Protože ke spolupráci s proměňující mocí Ducha svatého je zapotřebí pilného a vytrvalého úsilí. Jak jsme již poznamenali, máme se učit střežit své srdce… jak? …víc než cokoliv jiného. {Př 4,23}. Znamená “víc než cokoliv jiného” určitou míru úsilí? Rozhodně ano. A proč se musíme učit střežit srdce s veškerým úsilím? Protože jak člověk smýšlí ve svém srdci, takový opravdu je. {Př 23,7}. A pamatujte si, že o tom charakter skutečně je. Je to aktivita srdce. A srdce, jak jsme si definovali, je ve skutečnosti duše, protože zahrnuje jak intelekt, tak city.

Jak se nazývá činnost intelektu? Myšlenky.

Jak se nazývá činnost citů? Pocity.

A nezapomeňte, jaká je naše pracovní definice “charakteru”? “Myšlení a cítění spolu vytváří mravní charakter.” Testimonies for the Church (Svědectví pro církev), svazek 5, strana 310. Je tedy logické, že pokud si chceme vypěstovat charakter podobný Kristu, musíme se naučit pilně řídit své myšlenky a pocity. Amen? {Amen} Musíme se učit mít mysl Kristovu. Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. {Fp 2,5}. Být křesťanem je právě o tom. Je to mnohem víc než jen říkat a dělat co se sluší. Je to především a hlavně o správném smýšlení. Amen? {Amen} A moji drazí přátelé, často klameme sami sebe a myslíme si, že proto, že si vedeme celkem dobře, když mluvíme a jednáme jak se patří, jsme křesťané, ačkoli jimi možná vůbec nejsme. Možná nejste to co si myslíte, ale to jak myslíte, takoví jste. “Jak člověk smýšlí ve svém srdci, takový opravdu je.” {Př 23,7}. A naučit se řídit myšlenky vyžaduje veškerou píli, vytrvalé úsilí.

A to vyžaduje silnou motivaci. Vy ani já nevytrváme v tom, abychom se učili uvést každou myšlenku do zajetí, aby byla poslušna Krista {2K 10,5}. – což, nezapomeňte, je naším cílem – nikdy nevytrváme v dosahování tohoto cíle, pokud nebudeme silně motivováni. A dnes večer se s vámi chci zamyslet nad tím, co jediné je dostatečně silnou a vhodnou motivací. Velmi důležité studium dnešního večera. Podíváme se na Pánovo pověření, které nám dal. Poté, co sám za nekonečnou cenu zajistil krev a vodu, to zcela dostačující dvojí opatření milosti, díky němuž v nás může být obnovena Boží sláva pro Krista, nás pověřuje pozoruhodnými a známými slovy. Název dnešní lekce: “Tak já posílám vás”. Význam tohoto prostého, ale pozoruhodně obsáhlého pověření je to, k čemu potřebujeme obrátit svou pozornost.

Ale než otevřeme Bibli, u čeho se musíme zastavit? Otevřeme svá srdce… Vzpomínáte si na naši paměťovou pomůcku? Nikdy si nedovolte otevřít Bibli, pokud jste, co? Neotevřeli své srdce. Poklekněte tedy prosím se mnou na několik okamžiků tiché modlitby a osobně pozvěte Božího Ducha do svého srdce. A prosím, toužím dnes večer po vašich modlitbách. Modlete se také za svého bratra.

            Otče na nebesích, děkuji ti za tuto svatyni v čase, že jsme vstoupili do tohoto svatého dne. A děkuji Ti také za tuto svatyni v prostoru, za tento svatý dům modlitby. A děkuji Ti, že čas a prostor jsou svaté, když je přítomen Tvůj Duch svatý. A k tomu právě teď zveme… Tvého Ducha. Přijď na toto místo… naplň každý okamžik tohoto času. A hlavně přijď do našich srdcí. Víme, že jsi zde, uprostřed nás jako shromáždění, neboť jsi slíbil: “Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” Ale my se nespokojíme jen s tím, že jsi tu uprostřed nás jako shromáždění. Chceme Tě mít uprostřed sebe jako jednotlivců. Proto otevíráme dokořán dveře našich tělesných chrámů a říkáme: “Pojď dál, nebeský Hoste, pojď dál, prosím.” Oživ a povzbuď naše duševní a duchovní schopnosti. Dej nám tu duchovní rozlišovací schopnost, kterou musíme mít, abychom byli schopni pochopit pravdu rozumem, přijmout ji srdcem a hlavně se jí podřídit vůlí. Pane Bože, pomoz nám, prosím, pochopit, zejména dnes večer, jak můžeme a musíme být správně motivováni k tomu, abychom vytrvali v budování charakteru podobného Kristu ke slávě našeho Spasitele a ke Tvé slávě, v budování charakteru, který přetrvá v čase a po celou věčnost. Prosíme, veď a usměrňuj mé myšlenky a slova. Chci mluvit pravdu a pouze pravdu Tvým jménem. Učiň, aby se můj jazyk přilepil na střechu mých úst, kdybych řekl něco, co by zkreslovalo pravdu. Rozvaž však můj jazyk a veď ho a usměrňuj, abych mohl jasně a přesně hlásat pravdu, jaká je v Ježíši. Za tímto účelem ti odevzdávám celou svou bytost. Prosím, milostivě si mě použij. Prosím o to ve jménu Ježíše, amen.

Název naší studie “Tak já posílám vás” je převzat z Janova evangelia 20,21. Nacházíme se na straně 34, v lekci 15, “Tak já posílám vás”. Jan 20, 21: “Ježíš jim opět řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“” To je Nová verze krále Jakuba. Známější verze King James je “tak vás posílám”. Moji drazí přátelé, uvažujte prosím se mnou o hlubokém významu tohoto pověření. Ježíš nás pověřuje, abychom pro něj udělali to, co on udělal pro Otce. Je to jasné? “Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.”

K čemu Otec poslal Syna? To už jsme studovali: Poslal ho s dvojím posláním. Jaké to bylo? Zjevit člověku Boží slávu a obnovit Boží slávu v člověku.

Moji drazí přátelé, vězte, že právě tím nás Kristus pověřuje, abychom pro Něho něco dělali. “Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.” Víte, Ježíš se právě chystá vrátit k Otci. A je si plně vědom toho, že na planetě Zemi musí i nadále existovat správná reprezentace Jeho charakteru. Protože koneckonců satan bude i nadále lidstvu lhát a snažit se zkreslovat Boží charakter. Proto musí existovat někdo, kdo uvede věci na pravou míru. Amen? Musí existovat někdo, kdo odhalí pravdu ohledně Božího charakteru. A kdo to má být? Mají to být Jeho učedníci… ti, kteří se podřizují Jeho vládě a Jeho kázni, což znamená být učedníkem. Znamená to být pod kázní a vládou Ježíše Krista. To znamená být Jeho lidem.

Steps to Christ (Cesta ke Kristu), strana 115; poslechněte si tento pozoruhodný citát: “Dítky Boží jsou povolány k tomu, aby byly zástupci Kristovými a jako takové zjevovaly dobrotu a milost Páně. Jako Ježíš nám představoval skutečnou povahu Otce, tak máme my ukazovat Krista světu, jenž nezná jeho něžnou a soucitnou lásku. Ježíš pravil: „Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.”” Vidíte přímou paralelu mezi Kristovým posláním pro lidstvo, které mu bylo svěřeno Otcem, a naším posláním, které nám bylo svěřeno Ježíšem? Je to jasné, je to přímé. Víte, moji drazí přátelé, pochopte, prosím, velmi vážnou odpovědnost, kterou na sebe člověk bere, když se prohlásí za “křesťana”. My jako takoví máme být Kristovými vyslanci. Máme Ho v tomto světě reprezentovat.

A vězte, že svět má právo vyvozovat závěry o tom, jaký je sám Ježíš Kristus, na základě toho, jak se chovají křesťané. Amen? Nebo ne? Ano, mají. Máme být živými epištolami, které všichni lidé znají a čtou. A poselství, které předáváme, má být zjevením toho, jaký je Ježíš Kristus. To je slavnostní odpovědnost, že? Prosím tě, můj bratře, má sestro, neber Kristovo jméno nadarmo! A to nemluvím o nadávkách, že ne? Mluvím o mnohem rafinovanější formě braní Jeho jména nadarmo. Mluvím o tom, že se prohlašujete za křesťana, a přitom se svým charakterem Kristu nepodobáte. Je to braní Jeho jména nadarmo? Rozhodně ano.

Jedním z nejděsivějších a nejvážnějších obvinění, které lze v Písmu najít, je to, které Bůh pronáší vůči svému vyvolenému lidu. Říká o nich: “Neboť kvůli vám je jméno Boží mezi národy v opovržení.” “Neboť kvůli vám je jméno Boží mezi národy v opovržení.” {Ř 2,24} Vidíte, že byli známí jako Boží vyvolený lid, ale reprezentovali ho správně? Říkali pravdu o jeho charakteru? Ne, a Bůh kvůli těmto mrtvým listům získal velmi špatnou reklamu. Moji drazí přátelé, Bůh chraň, aby nad někým zde muselo být vzneseno takové obvinění. “Mé jméno je kvůli vám v opovržení.”

A trvám na tom, že odpovědnost, která na nás jako na křesťanech adventistech sedmého dne spočívá, je obzvláště velká, protože víte, my… tvrdíme, že nejsme jen křesťané, ale že jsme Boží ostatek, který má v těchto posledních hodinách pozemských dějin velmi zvláštní a slavnostní poslání. Amen? {Amen} A já tomu z celého srdce věřím, drazí přátelé. Neznamená to, že jsme lepší než kdokoli jiný, ale věřte, že nás to činí zodpovědnějšími než kohokoli jiného. {Amen.} Máme velmi vážnou odpovědnost.

Byli jsme pozdviženi a denominováni a bylo nám dáno velmi zvláštní poselství, které máme hlásat každému národu, kmenu, jazyku a lidu. Jaké je to poselství? Poselství tří andělů. A jak začíná? “majícího věčné evangelium…”. {Zj 14,6}. Ach, prosím, nezapomínejte na tento kontext. Nemůžeme správně hlásat poselství tří andělů, pokud nemáme věčné evangelium. “majícího věčné evangelium… volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu… {slávu} slávu.“” Co to znamená vzdávat Bohu slávu? Znamená to, přátelé, zjevovat Jeho charakter na sobě samých. Jak, prosím, můžeme úspěšně plnit své poslání a hlásat takové poselství, když sami nezjevujeme Boží charakter? …čímž bychom vzdávali Bohu slávu? Trvám tedy na tom, že na bedrech křesťanů adventistů sedmého dne spočívá ještě větší odpovědnost.

Zde je další citát; Review and Herald, 30. dubna 1889: “Kristus přišel, aby člověku představil Otce. Zjevil světu Boží podstatu. Satan zkreslil Otce. Představoval si Ho jako bytost plnou pomsty, která nemá shovívavost, milosrdenství, trpělivost ani lásku. Oblékl Ho do svých vlastních vlastností, ale Kristus přišel a vzal na sebe lidství, aby lidstvu zjevil pravou povahu Otce; a my máme světu představovat Krista, jako Kristus představoval Otce.” Vidíte tu přímou paralelu? Ach, můj bratře, má sestro… jaká je to vážná odpovědnost. Jaká vážná myšlenka.

Jak můžeme toto pověření splnit? Jak? Jak můžeme pro Krista udělat to, co On udělal pro Otce? Jak se od Něho můžeme nechat použít k tomu, abychom lidem zjevili Jeho slávu a spolupracovat s Ním, aby byla v lidech Jeho sláva obnovena? Jak? Trvám na tom, že jedině tak, když budeme denně přicházet k úpatí kříže a vírou přijímat dvojí opatření milosti, symbolizované krví a vodou. A přátelé, v bezprostředním kontextu pověření máme obě tato opatření. A chci, abyste si pozorně všimli pořadí, v jakém jsou uvedena. Je to hluboce významné. Podívejme se na širší kontext pověření.

Pověření se nachází v Janově evangeliu 20,21. “Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.” Podívejme se však na něj v širším kontextu; nazpět k 19. verši. Jan 20,19: “Když byl večer téhož dne, prvního v týdnu, a učedníci byli ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“” Ach, jak vzácná slova pozdravu. Slyšeli jste je? “Pokoj vám.” Jaký význam mají tato slova? Všimněte si, prosím, verše 20: “Když to řekl, ukázal jim…” Co? “ruce a bok. I zaradovali se učedníci, když uviděli Pána. Ježíš jim opět řekl…” verš 21: “Ježíš jim opět řekl: „Pokoj vám.“” Jaký význam má toto dvakrát opakované ujištění… že mají pokoj? Jaký je jeho význam? Moji drazí přátelé, ujišťuje je, že na základě krve jsou ospravedlněni, a tím mají pokoj s Bohem.

Co nám říká Římanům 5,1? “Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme…” Co? “pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.” Na jakém jediném základě máme pokoj s Bohem? Jsme ospravedlněni… čím? …vírou. Vírou v jeho… co? Římanům 5,9: “když jsme byli ospravedlněni jeho krví.” Na základě víry v Kristovu krev máme pokoj s Bohem. Věřím, že právě proto poté, co Ježíš poprvé řekl: “Pokoj vám”, … udělal co? Co jim ukázal? Své ruce. Co mu vytékalo z jeho probodených rukou? Krev. A co ještě ukázal? Svůj bok. Co teklo z Jeho probodeného boku? Krev. Jako by říkal: “Tento pokoj je založen na mé prolité krvi. A díky tomu, co jsem učinil a co jste vírou přijali, máte pokoj s Bohem.” Vidíte, přátelé, to je základ, na kterém musíme postavit chrám charakteru. A to je jediná správná motivace k této činnosti.

Nyní pozorně sledujte, co tím myslím. Je nesmírně důležité, že dříve než Kristus požádá své učedníky, aby pro něj něco udělali, dvakrát je ujistí, že již mají pokoj s Bohem na základě toho, co pro ně udělal. Trvám na tom, že je to hluboce významné. Chci to zopakovat. Dříve než pověří učedníky, a jak se to ozývá dolů, dříve než pověří nás tímto pozoruhodným posláním: “Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.” O čem nás všechny dvakrát ujišťuje? …že máme co? Pokoj s Bohem na základě toho, co pro nás učinil. A teď, proč je to tak významné? Proč je to tak významné?

Protože, drazí přátelé, Ježíš chce, abychom byli správně motivováni k tomu, abychom pro něj dělali to, co on dělal pro Otce. Víte, proto neřekl: “Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás, a když pro mne uděláte stejně dobrou práci, jako jsem já udělal pro něj, budete mít pokoj s Bohem.” Chvála Pánu, takhle to neřekl. Amen? Kdyby to řekl, co bychom dělali? Všichni bychom si vyhrnuli rukávy, šli do práce a snažili se zasloužit si přijetí, pokoj s Bohem, na základě svého výkonu. Sledujete to? A Ježíš dobře ví, že lidská přirozenost je k tomu stejně až příliš náchylná. A tak, aby nás ochránil právě před tímto lidským sklonem, dvakrát, dříve než po nás chce, abychom pro něj něco udělali, nás ujišťuje, že už jsme přijati a máme pokoj s Bohem na základě toho, co pro nás udělal. Nyní, moji drazí přátelé, máme pro Něho jít pracovat ne proto, abychom si zasloužili přijetí, ale proto, že už jsme přijati. Slyším “amen”? {Amen}

A to je mimochodem ta nejsilnější motivace, jakou lidské srdce může znát. Víte, prosím, pochopte… a mimochodem, moderní psychologie a psychiatrie to uznává. Pochopte, prosím, že největší potřebou lidského srdce je potřeba přijetí. Slyšeli jste to? Největší potřebou lidského srdce je potřeba, čeho? Přijetí. A prosím, pochopte dále, že to, co nás nejsilněji motivuje, je to, co uspokojuje naše největší potřeby. Sledovali jste tento krok? To, co nás nejsilněji motivuje, je to, co naplňuje naše největší potřeby. A co je naše největší potřeba? Je to být přijímán. Tato potřeba je tak silná, že všichni pro její uspokojení vynakládáme velké úsilí.

Každý z nás může patřit do jedné ze dvou skupin – jsou jen dvě – do jedné ze dvou skupin: ti, kteří vynakládají úsilí, aby si zasloužili nebo získali přijetí, a ti, kteří vynakládají úsilí z vděčnosti a uznání za to, že už jsou přijati. Pochopili jste to? Tato potřeba přijetí je tak silná, že všichni cokoliv děláme, děláme kvůli ní, ale každý patří do jedné ze dvou kategorií. Ti, kteří se namáhají, aby získali přijetí, nebo ti, kteří pracují proto, že již přijati jsou.

Má křesťan vynaložit úsilí, když jde o naplnění tohoto pověření? Ano, má, drazí přátelé. Je třeba vytrvalého úsilí, abychom pro Krista udělali to, co On udělal pro Otce. A kdykoli začnete mluvit o úsilí v křesťanské zkušenosti, co téměř nevyhnutelně začnou lidé dělat? Začnou se cítit nesví a dojdou k závěru, že se pouštíte do čeho? Spravedlnosti ze skutků. Ach, můj bratře, má sestro, prosím, vyslechněte mě v této věci. Je lidské úsilí kategoricky skutky? Je to tak? Jedná se kategoricky o skutky? Je to vždy skutkaření? Rozhodně ne. Co se týče spravedlnosti ze skutků, rozhodně ne. Co dělá z lidského úsilí legalismus? …co určí, jestli je to spravedlnost ze skutků, nebo ne? Co rozhoduje… Je to motiv, který za tím stojí, že? Je to právě motiv v pozadí, který určuje rozdíl. Pokud vynakládáme úsilí, abychom si zasloužili přijetí, je to co? To jsou skutky, to je legalismus.

Ale pokud vynakládám úsilí, protože Ježíše tolik miluji a vážím si ho za bezplatný dar přijetí, který mi za nekonečnou cenu dal jako dar zdarma, a chci dělat a být vším, co mohu, abych mu ukázal, jak moc ho miluji a vážím si ho za to, je to legalismus? Tisíckrát ne. To je víra, která působí skrze lásku a očišťuje duši. {Gal 5,6; 1 Pt 1,22}. Amen? {Amen; chvála Pánu}.

A moji drazí přátelé, jsem tu, abych vám řekl, že nikdo nepracuje tak tvrdě jako ten, kdo je motivován láskou. A dokonce to ani nepovažuje za dřinu nebo povinnost. Ve skutečnosti je to potěšení. Amen? Je to potěšení.

Bratře, sestro, prosím, vyvarujme se této okamžité reakce, kterou máme, když začneme mluvit o lidském úsilí v křesťanské zkušenosti. Nejde kategoricky o spravedlnost ze skutků nebo legalismus. Je to motiv, který za ním stojí, který ji tím činí nebo nečiní. Když uslyšíme a přijmeme to dvakrát opakované ujištění o pokoji a víme, že jsme plně přijati, ospravedlněni vírou v Ježíšovu krev, a radujeme se z toho, že jsme přijati v Milovaném, a když začneme chápat cenu, kterou zaplatil Bůh Otec a Bůh Syn, abychom mohli být přijati. Odezvou našich srdcí je, nebo by aspoň jistě měla být, láska a vděčnost. Amen? A my chceme dělat a být všechno, co můžeme, abychom mu ukázali, jak moc ho milujeme.

A co slyšíme, že říká? “Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.” {J 20,21}. “Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání.” {J 14,15} a dovolte Mi, abych ve vás prostřednictvím poslušnosti motivované Duchem svatým a láskou obnovil Svůj charakter. Můj Zákon je totiž přepisem Mého charakteru. {Great Controversy, 434.1 – Velký spor věků}.  “Hospodinův zákon je ryzí, obnovuje duši.” {Ž 19,8} Když zákon milujeme a zachováváme jeho Ducha, kterým je svrchovaná láska k Bohu a nesobecká láska k druhým. Amen? Svrchovaná láska k Bohu nám umožňuje dodržovat první čtyři body. Nesobecká láska k druhým nám umožňuje dodržovat posledních šest. “Naplněním Zákona je tedy láska.” {Ř 13,10} A když z vděčnosti milujeme Krista za všechno, co pro nás udělal, abychom byli spaseni, nepřemýšlíme o poslušnosti ani jako o povinnosti, ale jako o čem? Jako výsadě a potěšení. A jsme proměňováni zevnitř… proměňováni od slávy k slávě.

Přátelé, kéž pochopíme hluboký význam dvakrát opakovaného ujištění o pokoji, které předchází pověření: “Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás.” Teprve když tomu porozumíme, můžeme být správně a mocně motivováni k tomu, abychom pro Krista udělali to, co On udělal pro Otce. Nyní, když nám poskytl jistý základ a správnou motivaci, nám dává pověření. “Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.”

Co dělá bezprostředně po tomto pověření? Přichází na řadu voda. Co udělá? Jan 20,21: “Ježíš jim opět řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“” Verš 22: “Po těchto slovech…” udělal co? “…na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého.“” Tady máte vodu. Pamatujte, že voda symbolizuje Ducha svatého. Co tedy najdeme v bezprostředním kontextu tohoto pověření? Krev a vodu.

Skrze krev máme pokoj s Bohem. A skrze vodu máme Boží moc.

A s tímto pokojem a mocí, drazí přátelé, můžeme pro Krista udělat to, co On udělal pro Otce. Amen? {Amen} Můžeme… můžeme. Co je dílem Ducha svatého, kterého na nás dechl? Co Duch svatý dělá? Koloským 1,19 a 20: “neboť se Otci zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost a aby skrze něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže — aby skrze něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích.” Tady je ten pokoj, a ten přináší motiv čeho? Lásky. 2. Korintským 5,14 a 15: “Neboť Kristova láska nás váže, když jsme usoudili toto: Protože jeden zemřel za všechny, tedy všichni zemřeli. A on zemřel za všechny, aby ti, kteří žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých.” Pokoj je základem. Moc je Duch svatý; a co dělá Duch svatý? 2. Korintským 3,18, to je ten text: “A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří…” náš klíčový text, “Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od…” Koho? “Pána Ducha,” přátelé. Pouze Duch svatý nás může proměnit. My sami se změnit nemůžeme. Proto nám Kristus musel dát nadpřirozenou moc, abychom mohli splnit toto pověření. Musel nás inspirovat. Musel do nás vdechnout svého Ducha, abychom měli dostatek síly udělat pro Něj to, co On udělal pro Otce.

Co říká Kristus o Duchu? Jan 16,13 a 14: “Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. On mne oslaví, neboť z mého vezme a oznámí to vám.” Velmi zajímavé; co Ježíš říká, že Duch bude dělat? “On mne oslaví.” Všimněte si, že Otec posílá Syna, aby ho oslavil. Ježíš posílá Ducha svatého, aby oslavil sám sebe.

Mám ale otázku: Oslavuje Duch svatý Ježíše stejným způsobem, jakým Ježíš oslavoval Otce? Ne. Proč? Ježíš oslavil Otce ve své vlastní viditelné osobě. Je to tak? Mohl říci: “Kdo viděl mne, viděl Otce.” {J 14,9}. A byl září slávy svého Otce. {Žd 1,3}. Je Duch svatý viditelnou osobou zde na planetě zemi? Ne. Duch svatý pak zřejmě oslavuje Krista jiným způsobem, než Kristus oslavoval Otce. Jakým způsobem Duch svatý oslavuje Krista? Tím, že v nás, přátelé, obnovuje charakter podobný Kristu, ano, tak to je. Obnovováním charakteru podobného Kristu v jeho lidu. Tak Duch svatý oslavuje Krista.

Všimněte si tohoto pozoruhodného výroku. Desire of Ages (Touha věků), strana 671: “Ježíš o Duchu řekl: „On mě oslaví.” Spasitel přišel oslavit Otce tím, že ukazoval světu jeho lásku. Podobně měl Duch svatý oslavit Krista tím, že bude světu zjevovat jeho milost. V člověku má být obnoven Boží obraz. Při zdokonalování lidské povahy jde o Boží čest i o čest Kristovu.” Ach, bratře, sestro… Prosím, pochopte, o co tu jde. Především, jak Duch svatý oslavuje Krista? Samotný Boží obraz má být reprodukován v lidstvu… to jsme my. Duch svatý oslavuje Krista tím, že nás proměňuje od slávy k slávě, do podoby Kristova charakteru. Tím, že nás proměňuje, obnovuje naši mysl a umožňuje nám, abychom svými slovy a činy, a ano, dokonce i svým zevnějškem, až po hranice našich hříchem poškozených schopností zjevovali slávu, charakter Ježíše Krista.

A teď si uvědomte, že i když se snažíme sebevíc… my, dokonce i v síle Ducha svatého, stále co? Stále postrádáme Boží slávu… stále jsme nedostateční. {Řím 3,23}. Ale to by nás nemělo odradit. Podívejte se na tento citát na straně 34 dole; Testimonies for the Church (Svědectví pro církev), svazek 2, strana 618: “On [Kristus] měl mocný vliv, neboť byl Synem Božím. Jsme tak hluboko pod Jeho úrovní a tak nedostateční, že ať děláme, co můžeme, naše úsilí bude chabé. Nemůžeme získat a vlastnit vliv, jaký měl On, ale proč bychom se neměli vzdělávat, abychom se přiblížili Vzoru právě tak, jak je to pro nás možné, abychom měli na lidi co největší vliv.” Moji drazí přátelé, i ti nejzbožnější z Jeho lidu jsou stále jen slabým odleskem.

Jak to stálo v tom inspirovaném výroku, který jsme včera večer sdíleli? “Ti nejušlechtilejší a nejlaskavější lidé jsou jen…” Čím? “nepatrným odleskem božské krásy jeho povahy.” {Thoughts from the Mount of Blessings, strana 49 – Myšlenky o naději} Ale to by nás nemělo odradit. Víte, Bůh od nás neočekává, že budeme zářit tak jasně jako Slunce. Ale očekává, že budeme zářit tak jasně, jak jen můžeme. Amen? Ježíš je září slávy svého Otce. {Žd 1,3} Zjevil nekonečně dokonalý charakter, je Sluncem spravedlnosti. My jsme v nejlepším případě jen úplňky. Amen? Dokonalí ve své sféře jako je On dokonalý ve své, zářící po hranice našich hříchem poškozených schopností. Ale i úplněk je jen slabým odrazem božské krásy Kristova charakteru. Ale Bůh nám pomáhej, abychom se pro lásku  Kristovu snažili být úplňkem, amen? …abychom pro Něho byli vším, čím můžeme.

A zpět k výroku z Touhy věků: Poslední věta je tak významná. “Při zdokonalování lidské povahy jde o Boží čest i o čest Kristovu.” Ach, bratře, sestro, pro každého, kdo miluje Krista, by to měla být silná motivace. Víte, pokud Krista skutečně milujeme, chceme ho ctít, že? Slyším “amen”? {Amen} Chceme Ho ctít. A jak Ho máme ctít? Tím, že Ho správně reprezentujeme. Proto je nám řečeno, Při zdokonalování lidské povahy jde o Boží čest i o čest Kristovu. V sázce je všechno… v sázce je všechno.

Dovolte mi, abych se s vámi podělil o jeden příběh. Vyprávěl mi ho můj otec, ale slyšel ho od svého otce. Můj dědeček byl duchovním Církve adventistů sedmého dne a můj otec také. Můj dědeček, Bůh mu požehnej, po celou dobu své služby vyučoval na střední škole Bibli. A byl to velmi efektivní učitel Bible. Vím to, protože za mnou mnohokrát přišli stříbrovlasí svatí a ptali se: “Nejsi v nějakém příbuzenském vztahu s Lyle Wallacem?” A já se vždycky usměju a řeknu: “Ano, je to můj dědeček.” A pak se obvykle rozpláčou a řeknou: “Ani nevíš, jaký vliv měl na můj život v biblických hodinách, v Akademii.” Byl známý svými příběhy, které vyprávěl, aby ilustroval duchovní pravdy. A můj otec mi vyprávěl jeden z nich. A já bych si přál, abych ho uměl vyprávět tak dobře, jako ho vyprávěl můj otec, a můj otec si přál, aby ho uměl vyprávět tak dobře, jako ho vyprávěl jeho otec. Takže možná ztratil přes ty generace, ale pokusím se ho předat vám co nejlépe, protože vyjadřuje a ilustruje pravdu, kterou  chci dnes večer přinést do vašich srdcí.

Ježíš dokončil své poslání na planetě Zemi, aby zjevil Boží slávu člověku a obnovil Boží slávu v člověku. Obě fáze dokončil v okamžiku onoho vítězného zvolání “dokonáno jest”. {J 19,30}. Vzpomínáte si. I tu druhou fázi v tom smyslu, že plně obnovil Boží slávu v sobě samém v náš prospěch, ale také tím, že učinil úplné, kompletní a zcela dostačující opatření, aby mohla být v nás obnovena Jeho sláva v Jeho jménu. A poté, co úplně a bezchybně splnil své poslání, se vrací do nebe za obdivu celého bezhříšného vesmíru. A jak se blíží, ozývá se volání: “Kdo to je, ten Král slávy?” {Ž 24,8.10} “Kdo to je, ten Král charakteru?” A přichází odpověď. A pak se otázka opakuje, ne proto, že by poprvé neslyšeli nebo nerozuměli, ale protože prostě chtějí slyšet chválu svého Pána, kterého milují celým srdcem. A brána se otevírá, On vchází a všechny andělské zástupy se hrnou dopředu, aby se Mu poklonily a uctily Ho, ale On… zvedá ruce; a není ochoten přijmout jejich uctívání, dokud nemá ujištění od Otce, že Jeho oběť byla dostatečná, abychom se tam k Němu mohli připojit.

Takového Pána musíte milovat. Slyším “amen”? {Amen} Takového Pána musíte milovat.

A když odchází k Otci a je plně ujištěn, že učinil vše potřebné, aby umožnil každému, kdo přijde k úpatí kříže a vírou přijme toto dvojí opatření milosti, být tam s Ním na věčnosti a vidět Ho takového, jaký je, vidět Jeho slávu a odrážet ji po celé věky. Až se Mu dostane tohoto ujištění, pak vyjde ven a přijme klanění a uctívání andělských zástupů… ale ne dříve. A pak mu začnou klást otázky týkající se jeho poslání. A rádi poslouchají Jeho vyprávění, jak tak dokonale, přesvědčivě a nezvratně zdiskreditoval všechny ďáblovy lži týkající se Božího charakteru a jak dokonale zjevil pravdu. A v srdcích všech andělských zástupů je radost, když si uvědomí, jak krásně Kristus odhalil padlému pokolení Boží charakter.

Po nějaké době se však objeví skupina andělů, kteří mezi sebou zjevně o něčem diskutují. Jeden z nich zvedne ruku, Pán mu dává slovo a on řekne: “Pane, jsme ti tak vděční za to, jak jsi dokonale splnil své poslání, abys zjevil Otcův charakter. Jsme tak vděční za to, jak jsi vyvrátil a prokázal nesprávnost všech ďáblových obvinění týkajících se Božího charakteru. Máme však obavu a právě jsme přemýšletli, kdo v tom bude na planetě Zemi pokračovat, když jsi teď tady? Víš, my víme, že satan se nezměnil. Pokračuje ve lhaní ohledně Tvého charakteru i charakteru Otce i nyní. A neustále se Tě snaží zkreslovat a odcizovat lidi od Tebe tím, že je přesvědčuje, že ve skutečnosti nejsi Bohem lásky. A tak si plně uvědomujeme, že na planetě Zemi je skutečně potřeba, aby někdo pokračoval v odhalování pravdy o Tvém charakteru. Kdo to teď udělá, Pane, prosím? To nás znepokojuje… řekni nám, kdo to teď udělá?”

A Ježíš říká: “Nemusíte se bát. Nechal jsem tam několik vyvolených mužů a žen. Je tam Petr, Jakub, Jan, Tomáš a…” 

Andělé řekli: “Pane, víš, právě toho jsme se obávali. My ty muže známe. Pane, ty víš, že Petr… není to tak dávno, co se zapřísahal, že Tě nezná. A Jakub a Jan, ti synové hromu… chtěli seslat oheň a spálit celé město, protože s nimi nezacházeli náležitě. A Tomáš, Ty víš, jak dlouho mu trvá, než něčemu uvěří. Jistě s takovými nepočítáš. Co když Tě zklamou? Chceme říct, nemáš… nemáš plán B? Jistě máš, musíš mít alternativu, záložní plán. Vždyť na ně přece nemůžeš doopravdy spoléhat, nebo ano?”

A Pán řekl: “Dobře, nejsou tam jen oni. Jsou tam i další… jsou tam další. Je tam David… je tam Mary… a je tam Steve a je tu Jeff… je tam Phil a Les.” 

Anděl ho přerušil a řekl: “Pane, ty víš, že nemáme tvou předvídavost, takže ty lidi neznáme, ale nejsou to všechno lidé, ti, které jmenuješ?”

A Pán řekl: “Ano.”

A anděl řekl: “Víš, máme stále obavy. Ještě se bojíme, protože vidíš… mají dost špatné záznamy, Pane, Ty to víš. Všichni zhřešili a postrádají slávu. Jistě nemůžeš spoléhat na to, že pravdu ohledně Tvého charakteru odhalí lidské bytosti. A Ty víš, že na konci tohoto velkého sporu musí být někdo, kdo světu odhalí Tvůj charakter. To je to, co bude potřeba, aby vše vyvrcholilo a skončilo. Tak nám prosím řekni, že máš nějaký záložní plán, že ano? Co když Tě zklamou? Jaký je plán B, Pane? Řekni nám… určitě máš záložní plán.”

Chvíli je ticho a Pán nakonec řekne: “Ne.”

“Nemám žádný záložní plán. Spoléhám na ně. Nemohou mě zklamat. V sázce je všechno.”

 

Povstali byste se mnou k modlitbě?

Náš Otče na nebesích, pomoz nám, abychom Tě nezklamali… v těchto závěrečných hodinách pozemských dějin, kdy musíš mít lid, který bude hlásat každému národu, kmeni, jazyku a lidu životně důležité poselství a zjevovat jim svou lásku. Pane, je tak důležité, abychom takovým lidem byli. Pomoz nám, abychom z lásky ke Kristu přišli k úpatí kříže a přijali krev a vodu, pokoj a Ducha svatého, odpuštění a moc, odpouštějící milost a uschopňující milost, abychom pro Krista udělali to, co On udělal pro Tebe, prosím, Pane. Pomoz nám, abychom Ho nezklamali. V jeho jménu se modlíme. Amen.