– Text, který je namluvený používá jiný překlad. Rozdíl však není až tak odlišný, proto můžeme hledět na tyto dvě verze jako na obohacení, když máme k dispozici dva překlady – jeden psaný a druhý čtený. Děkujeme Vám za pochopení. Každý odstavec má také původní anglické stránkování – viz Great Controversy – The Destruction of Jerusalem. Pokud by jste našli nepřesnosti v překladu, budeme Vám velmi vděční za zpětnou vazbu, abychom mohli učinit patřičné korekce. Pište nám na – kontaktujte nás.
“Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou se všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.” (L 19,42-44) {GC 17.1}
Pán Ježíš se díval na Jeruzalém z vrcholu Olivové hory. Rozprostíral se před ním krásný a pokojný pohled. Byly právě Velikonoce a ze všech zemí se sem shromažďovali potomci Jákoba, aby oslavili velký národní svátek. Uprostřed zahrad, vinic a zelených strání posetých stany poutníků se zvedaly stupňovité pahorky, výstavné paláce a mohutné opevnění hlavního města Izraele. Zdálo se, jako by Siónská dcera ve své pýše říkala: “Sedím jako královna a nepoznám zármutek.” Byla krásná a domnívala se, že je v bezpečí a že se těší přízni nebes jako kdysi před staletími, kdy královský pěvec zpíval: “Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, … sídlo velkého Krále.” (Ž 48,3) Krásný pohled skýtala také budova chrámu. Paprsky zapadajícího slunce ozařovaly jeho běloskvoucí mramorové zdi, odrážely se od zlaté brány, věže a cimbuří. Chrám, pýcha židovského národa, tu stál jako “ztělesněná krása”. Který Izraelec by se na to mohl dívat, aniž by ho nenaplnila radost a obdiv. Pán Ježíš však přemýšlel nad něčím úplně jiným. “Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče.” (L 19,41) Uprostřed všeobecného jásotu při triumfálním vjezdu, kdy lidé mávali palmovými ratolestmi a pahorky zněly ozvěnou radostného “hosana”, když jej tisíce hlasů provolávaly za krále, naplnil Vykupitele světa najednou nepochopitelný zármutek. On, Boží Syn, Zaslíbený Izraele, který svou mocí zvítězil nad smrtí a povolal její zajatce z hrobu, nyní plakal. Jeho slzy nebyly výrazem obyčejného zármutku, ale velké, nepřekonatelné smrtelné úzkosti. {GC 17.2}
Neplakal nad sebou, i když dobře věděl, kam povedou jeho kroky. Před ním leželo Getsemane, místo jeho nastávajícího smrtelného zápasu. V dohledu byla také Ovčí brána, kterou po staletí vodívali zvířata k obětem a která se měla otevřít i pro něj, až bude “jako beránek vedený na porážku” (Iz 53,7). Nedaleko odtud čněla Golgota, dějiště ukřižování. Na cestu, po níž bude brzy kráčet, padne hrůza velké temnoty, až položí svůj život jako oběť za hřích. Nebyly to však myšlenky na tyto události, které ho tak zarmoutily, zatímco lidé kolem něj se radovali. Jeho nesobecké srdce nesevřela úzkostí předtucha vlastního nadlidského utrpení. Kristus plakal nad tisíci odsouzenými v Jeruzalémě, plakal nad slepotou a zatvrzelostí lidí, kterým přišel požehnat a které přišel zachránit. {GC 18.1}
Kristův pohled do budoucnosti
Před Ježíšovým zrakem se promítlo období více než tisíce let, v němž Bůh prokazoval vyvolenému lidu zvláštní přízeň a projevoval zvláštní péči. Stála tu hora Moria, na níž se dal Izák – “syn zaslíbení” – bez odporu připoutat jako oběť k oltáři, a tak se stal symbolem oběti Božího Syna. Zde byla Abrahámovi – “otci věřících” – potvrzena smlouva požehnání, slavné mesiášské zaslíbení (1 M 22,9.16-18). Na tomto místě plameny oběti stoupající k nebi z humna Ornana Jebuzejského odvrátily meč hubícího anděla (1 Pa 21) – vhodný to symbol Spasitelovy oběti a jeho přímluvy za viníky. Jeruzalém byl poctěn Bohem více než celá země. “Hospodin si totiž zvolil Sijón, zatoužil jej mít za sídlo.” (Ž 132,13) Tady po věky proroci pronášeli varovná poselství. Tady kněží mávali svými kadidelnicemi a vůně kadidla spolu s modlitbami věřících stoupala k Bohu. Tady byla denně obětována krev beránků, která ukazovala na budoucího Božího Beránka. Tady Hospodin zjevil svou přítomnost v oblaku slávy nad slitovnicí. Odtud vycházel onen tajemný žebřík spojující zemi s nebem (1 M 28,12; J 1,51) – žebřík, po němž sestupují a vystupují Boží andělé a který otevírá světu cestu do nejsvětějších míst. Kdyby Izrael jako národ zůstal Bohu věrný, zůstal by Jeruzalém, Boží vyvolené město, zachován navždy (Jr 17,21-25). Avšak dějiny tohoto národa, tolik poctěného Boží přízní, jsou dějinami odpadlictví a vzpour. Tento národ pohrdl Boží milostí, zneužil své výsady a promarnil své příležitosti. {GC 18.2}
Ačkoli Izraelci “Boží posly zesměšňovali, pohrdali jeho slovy a jeho proroky prohlašovali za podvodníky” (2 Pa 36,16), Bůh s nimi jednal stále jako “Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný” (2 M 34,6). Boží milosrdenství vůči nim nepřestalo, přestože je stále odmítali. S láskou, která převyšuje lásku otce k synovi, Bůh “k nim nepřestával posílat své posly, protože měl soucit se svým lidem i se svým příbytkem” (2 Pa 36,15). Když výzvy, prosby a napomenutí nepomáhaly, poslal jim největší dar nebes – a v tomto jediném daru jim Bůh dal vlastně celé nebe. {GC 19.1}
Sám Boží Syn přišel, aby přivedl ku pokání zatvrzelé město. Byl to Kristus, kdo vysvobodil Izrael jako vinný kmen z Egypta (Ž 80,9). Vlastní rukou vyháněl před ním pohany. Zasadil ho “na úrodném svahu”. Pečlivě jej ohradil, vyslal své služebníky, aby se o něho starali. Nakonec zvolal: “Co se smělo pro mou vinici ještě udělat, a já pro ni neudělal?” (Iz 5,1.4) Když pak očekával, že ponese hrozny, plodila plané víno. Nepřestával však doufat, že ponese plody. Přišel osobně na svou vinici, aby zjistil, zda ji lze zachránit před zkázou. Okopal svůj vinný kmen, prořezal ho a ošetřil. Byl neúnavný ve svém úsilí zachránit vinný kmen, který zasadil. {GC 19.2}
Po tři léta chodil Pán světla a slávy mezi svým lidem. “Procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově,” obvazoval raněné, vyhlásil zajatcům propuštění, navracel zrak slepým. Díky jeho působení chromí chodili a hluší slyšeli, očišťoval malomocné, křísil mrtvé a chudým zvěstoval evangelium (Sk 10,38; L 4,18; Mt 11,5). Všem lidem bez rozdílu platilo jeho milostivé pozvání: “Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.” (Mt 11,28) {GC 20.1}
I když mu odpláceli za dobro zlobou a za jeho lásku nenávistí (Ž 109,5), Pán Ježíš vytrvale konal své poslání milosti. Nikdy neodmítl žádného, kdo hledal jeho milost. Žil jako poutník bez domova, jeho každodenním údělem byla chudoba a potupa. Sloužil potřebám lidí, ulehčoval jim v jejich bídě a přesvědčoval je, aby přijali dar života. Příliv slitování, odražený od zatvrzelých lidských srdcí, se k nim vracel ještě silnějším proudem nevýslovné, soucitné lásky. Izrael se však odvrátil od svého nejlepšího Přítele a Pomocníka. Nabídkami jeho lásky pohrdl, jeho rady odmítl, jeho varování zesměšnil. {GC 20.2}
Čas naděje a odpuštění rychle plynul. Kalich Božího hněvu, tak dlouho odkládaný, se téměř naplnil. Mračno vytvářené po dlouhé věky odpadnutí a vzpour ztemnělo a hrozilo, že na provinilý národ přijde bouře. Toho, kdo je jediný mohl zachránit před trestem, který jim hrozil, zlehčovali, pomlouvali, zatracovali a v krátké době měli ukřižovat. Až bude Kristus viset na golgotském kříži, skončí období, v němž se Izrael jako národ těšil Boží přízni a požehnání. Smrt jediného člověka je ztrátou, která je nekonečně větší než všechny poklady světa. Když si však Pán Ježíš prohlížel Jeruzalém, viděl před sebou úděl celého města i celého národa – města a národa, který byl kdysi vyvoleným a vzácným Božím pokladem. {GC 20.3}
Proroci plakali nad odpadlictvím Izraele a nad strašnými ranami, které přišly jako důsledky jeho hříchů. Jeremiáš si přál, aby jeho oči byly pramenem slz, aby mohl dnem i nocí oplakávat zabitou “dceru svého lidu”, “Hospodinovo stádce”, které bude odvedeno do zajetí (Jr 9,1; 13,17). Jaký zármutek musel prožívat ten, jehož prorocký zrak viděl ne roky, ale celé věky dopředu. Viděl hubícího anděla s mečem pozdviženým proti městu, které bylo tak dlouho místem, v němž přebýval Hospodin. Z hřebenu Olivové hory, místa, na němž se později utábořil Titus a jeho vojsko, hleděl Kristus přes údolí na svatá nádvoří a sloupořadí, a přes slzy viděl strašnou budoucnost – hradby, obklíčené cizími vojsky. Slyšel dupot armád táhnoucích do války. Slyšel hlasy matek a dětí žebrajících v obleženém městě o chléb. Viděl, jak krásnou svatyni, paláce i věže ničí plameny a na místě, kde to vše dříve stálo, viděl jen hromadu doutnajících sutin. {GC 21.1}
Při pohledu do budoucnosti viděl vyvolený národ rozptýlený do všech zemí, “jako vraky na pustém břehu”. V trestu, který měl brzy dopadnout na obyvatele města, Kristus viděl pouze první doušek z kalicha hněvu, který bude muset národ vypít do dna při posledním soudu. Boží soucit a láska se projevily v truchlivých slovech: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!” (Mt 23,37) Kéž bys, národe, poctěný více než ostatní, poznal dobu svého navštívení a to, co ti mohlo posloužit ku pokoji. Zadržel jsem anděla spravedlnosti, volal jsem tě ku pokání, ale nadarmo. Odmítal jsi a zavrhoval nejen služebníky, vyslance a proroky, ale i Svatého Izraelského, svého Vykupitele. Zahyneš-li, poneseš za to odpovědnost ty sám. “… nechcete přijít ke mně, abyste měli život.” (J 5,40) {GC 21.2}
Kristus v Jeruzalémě viděl symbol světa – zatvrzelého v nevěře a vzpouře – , který spěje k Božímu soudu. Utrpení hříšného lidstva tížilo jeho srdce a přinutilo jej k hořkému pláči. V lidské bídě, v slzách a krvi viděl důsledky hříchu. Jeho srdce bylo plné nekonečného soucitu k souženým a trpícím na zemi. Toužil pomoci všem. Ale ani jeho ruka nemohla zadržet příval lidského utrpení, protože jen málo lidí hledá skutečný zdroj pomoci. Byl ochoten položit život, aby jim přinesl záchranu, ale jen někteří z nich přijdou k němu, aby mohli žít. {GC 22.1}
Vládce nebes pláče. Syn věčného Boha je smutný, plný úzkosti. Tento pohled naplnil celé nebe údivem. Popisovaný výjev nám prozrazuje, jak neobyčejně hříšný je hřích. Ukazuje, jak těžký je i pro nekonečného Boha úkol zachránit viníka před následky přestoupení Božího zákona. Pán Ježíš prorockým pohledem, který zaměřil na poslední pokolení, viděl, že v závěrečné době bude svět žít v podobném klamu, který způsobil zkázu Jeruzaléma. Velkým hříchem Židů bylo to, že zavrhli Krista. Velkým hříchem křesťanského světa je, že zavrhl Boží zákon, základ Boží vlády na nebi i na zemi. Lidé nebudou brát vážně Hospodinovy příkazy, boudou jimi pohrdat. Miliony lidí spoutaných hříchem – satanových otroků, odsouzených k druhé smrti – také odmítnou naslouchat slovům pravdy, až nastane jejich den navštívení. Jak strašná to slepota! Jak divné to poblouznění! {GC 22.2}
První a druhý chrám
Dva dny před Velikonocemi, když naposledy odešel z chrámu – poté, co odsoudil pokrytectví židovských vůdců -, vyšel Kristus opět se svými učedníky na Olivovou horu a posadil se s nimi na travnaté úbočí, které skýtalo pohled na město. Ještě jednou si prohlížel jeho hradby, věže a paláce. Ještě jednou se díval na chrám v jeho oslňující nádheře, na diadém krásy korunující posvátnou horu. {GC 23.1}
O tisíc let dříve velebil žalmista přízeň, kterou Bůh projevil Izraelcům tím, že učinil jejich svatyni svým obydlím: “V Šálemu je jeho stánek, jeho obydlí je na Sijónu.” Bůh si zvolil “kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval. Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes” (Ž 76,3; 78,68.69). První chrám byl vystavěn v období dějin, kdy se Izraeli dařilo nejlépe. Král David shromáždil pro tento účel obrovské poklady a Božím vnuknutím byly vypracovány plány na stavbu chrámu (1 Pa 28,12.19). Šalomoun, nejmoudřejší z panovníků Izraele, dílo dokončil. Tento chrám byl nejznamenitější stavbou, jakou kdy svět viděl. Přesto Hospodin prohlásil o druhém chrámu ústy proroka Agea: “Sláva tohoto nového domu bude větší nežli prvního.” “Otřesu všemi pronárody, a přijdou s tím nejvzácnějším, co mají; a naplním tento dům slávou, praví Hospodin zástupů.” (Ag 2,10.8) {GC 23.2}
První chrám zbořil Nebúkadnesar a asi pět set let před Kristovým narozením jej znovu vystavěli Židé, kteří se po celoživotním zajetí vrátili do zničené a téměř opuštěné vlasti. Mezi lidem byli tehdy starci, kteří pamatovali slávu Šalomounova chrámu a kteří naříkali při kladení základů nové stavby, že nebude tak krásná jako předešlá. Tehdejší pocity působivě popsal prorok: “Kdo zůstal mezi vámi z těch, kteří viděli tento dům v jeho prvotní slávě? A jaký jej vidíte nyní? Není ve vašich očích jen pouhé nic?” (Ag 2,4; Ezd 3,12) Tehdy Bůh slíbil, že sláva druhého domu převýší slávu prvního. {GC 23.3}
Druhý chrám se však prvnímu nevyrovnal nádherou a velkolepostí, ani nebyl poctěn stejnými viditelnými důkazy Boží přítomnosti, jakými byl poctěn první chrám. Neprojevila se v něm nadpřirozená moc, která by svědčila o jeho zasvěcení. Nikdo v něm neviděl oblak slávy, který by naplnil nově vystavěný svatostánek. Z nebe nesestoupil oheň, který by strávil oběť na jeho oltáři. Mezi cherubíny ve svatyni svatých nepřebývala Boží sláva, vždyť uvnitř nebyla truhla smlouvy, slitovnice ani desky svědectví. Z nebe nepromlouval hlas, který by kněžím oznamoval Hospodinovu vůli. {GC 24.1}
Po staletí se Židé marně pokoušeli dokázat, že se splnilo Boží zaslíbení, oznámené Ageem. Jejich myšlení totiž zaslepila pýcha a nevěra, proto nepoznali pravý význam prorockých slov. Druhý chrám nebyl poctěn oblakem Hospodinovy slávy, ale živou přítomností toho, v němž přebývala plnost božství tělesně a jenž byl sám Bůh zjevený v těle. “Touha všech národů” přišla opravdu do svého chrámu, když Ježíš z Nazareta učil a uzdravoval na jeho nádvořích. Kristovou přítomností, a jenom jí, převyšoval druhý chrám první. Avšak Izrael odmítl Dar, který Bůh chrámu nabídl. Se skromným Učitelem, který toho dne naposledy vyšel z jeho zlaté brány, opustila Boží sláva chrám navždy. Naplnila se Spasitelova slova: “… váš dům se vám zanechává pustý.” (Mt 23,38) {GC 24.2}
Učedníky naplnila hrůza a úžas, když Pán Ježíš předpověděl zničení chrámu. Chtěli lépe porozumět smyslu jeho slov. Více než čtyřicet let bylo vynakládáno mnoho prostředků, práce a stavitelského umění, aby se zvýšila jeho nádhera. Herodes Veliký na něj vynaložil jak římské bohatství, tak židovské poklady, dokonce i císař jej obohatil vlastními dary. Těžké hranoly bílého mramoru téměř neuvěřitelných rozměrů, které byly dopraveny z Říma, tvořily součást stavby chrámu. Na ně upozornili učedníci svého Mistra slovy: “Pohleď, … jaké to kameny a jaké stavby.” (Mk 23,38) {GC 24.3}
Na tato slova Pán Ježíš odpověděl vážně a překvapivě: “Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.” (Mt 24,2) {GC 25.1}
Učedníci se zničením Jeruzaléma spojovali událost, kdy Kristus přijde osobně na zem v pozemské slávě, aby převzal vládu nad celosvětovou říší, potrestal zatvrzelé Židy a zlomil římskou nadvládu. Pán jim slíbil, že přijde podruhé. Proto si při zmínce o trestech nad Jeruzalémem vzpomněli na jeho druhý příchod. Když se na Olivové hoře shromáždili kolem Spasitele, zeptali se: “Kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku?” (Mt 24,3) {GC 25.2}
Budoucnost byla učedníkům milosrdně zahalena. Kdyby tehdy plně pochopili dvě strašné skutečnosti – utrpení Vykupitele, jeho smrt a zkázu města i chrámu – přemohla by je hrůza. Kristus jim naznačil význačné události, ke kterým dojde před koncem času. Tehdy mu však plně neporozuměli. Skutečný význam jeho slov měl být pochopen, až to Boží lid bude potřebovat. Proroctví, které Kristus vyslovil, mělo dvojí smysl: Předpovídalo zkázu Jeruzaléma a zároveň hrůzy posledního velkého dne. {GC 25.3}
Pán Ježíš vyprávěl naslouchajícím učedníkům o soudech, jež stihnou odpadlý Izrael, a zvláště o trestu, který na sebe přivolají odmítnutím a ukřižováním Mesiáše. Blízkost hrůzného vyvrcholení budou oznamovat neomylná znamení. Strašná hodina přijde náhle a rychle. Spasitel upozornil své následovníky: “Když pak uvidíte znesvěcující ohavnost, o níž je řeč u proroka Daniele, jak stojí na místě svatém – kdo čteš, rozuměj – tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor.” (Mt 24,15.16; L 21,20.21) Až modloslužebné symboly Římanů budou postaveny na posvátné půdě, která se rozprostírala ještě několik set metrů za městskými hradbami, tehdy Kristovi následovníci mají hledat bezpečí v útěku. Až uvidí varovná znamení, nesmějí ti, kdo se chtějí zachránit, ani okamžik otálet. V celém Judsku i v samém Jeruzalémě musí okamžitě uposlechnout signál k útěku. Ten, kdo náhodou bude na střeše domu, nesmí už vejít do domu, ani kdyby tím mohl zachránit své nejvzácnější poklady. Ti, kdo budou pracovat na polích nebo vinicích, nesmějí ztrácet čas tím, že se vrátí pro vrchní oděv, který odložili při práci v parnu dne. Nesmějí otálet ani okamžik, aby je nestihla zkáza. {GC 25.4}
Důsledky nevěry
Za vlády Heroda byl Jeruzalém nejen velice zkrášlen, ale vybudováním věží, hradeb a pevností se stal zdánlivě nedobytným. Kdo by tehdy veřejně předpověděl jeho zkázu, byl by – tak jako svého času Noe – nazván bláznivým panikářem. Kristus však řekl: “Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.” (Mt 24,35) Boží hněv vzplanul proti Jeruzalému pro jeho hříchy a zatvrzelá nevěra jeho úděl jen zpečetila. {GC 26.1}
Hospodin prostřednictvím proroka Micheáše prohlásil: “Slyšte to, představitelé domu Jákobova, vůdcové izraelského domu, vy, kteří si hnusíte právo a překrucujete všechno, co je přímé. Sijón budujete krveprolitím, Jeruzalém bezprávím. Jeho představitelé soudí za úplatek, jeho kněží učí za odměnu, jeho proroci věští za stříbro. Přitom spoléhají na Hospodina a říkají: Což není Hospodin uprostřed nás? Na nás nepřijde nic zlého.” (Mi 3,9-11) {GC 26.2}
Tato slova přesně popisují zkorumpované a samospravedlivé obyvatele Jeruzaléma. Tvrdili, že přesně zachovávají požadavky Božího zákona, ve skutečnosti však přestupovali všechny jeho zásady. Nenáviděli Ježíše Krista, protože jeho čistota a svatost odhalovala jejich nepravost. Obviňovali ho, že je příčinou všech nesnází, které je postihly jako důsledek jejich hříchů. I když věděli, že je naprosto bez hříchu, prohlašovali, že jeho smrt je nezbytná, aby se zachránili jako národ. “Když proti němu nezakročíme,” říkali židovští vůdcové, “všichni v něj uvěří a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.” (J 11,48) Jestliže obětují Krista, mohou se znovu stát silným, jednotným národem. Tak uvažovali a souhlasili s rozhodnutím svého velekněze, že by bylo lépe, aby zemřel jeden člověk, než aby zahynul celý národ. {GC 27.1}
Tak židovští vůdcové budovali “Sijón krveprolitím a Jeruzalém bezprávím” (Mi 3,10). A pak, když zavraždili svého Spasitele, protože káral jejich hříchy, byli tak samospravedliví, že se považovali za vyvolený národ a očekávali, že je Bůh osvobodí od jejich nepřátel. “Proto”, pokračoval prorok, “bude Sijón kvůli vám zorán jako pole, z Jeruzaléma budou sutiny, z hory Hospodinova domu návrší zarostlá křovím.” (Mi 3,12) {GC 27.2}
Téměř po čtyřicet let – od chvíle, kdy Ježíš Kristus předpověděl úděl Jeruzaléma – odkládal Pán soud nad městem a národem. Boží shovívavost vůči lidem, kteří odmítli evangelium a zavraždili jeho Syna, je obdivuhodná. Boží jednání s židovským národem je představeno v podobenství o neplodném stromu. V tomto podobenství byl vysloven rozkaz: “Vytni jej. Proč má kazit i tu zemi?” (L 13,7) Boží milosrdenství jej však ještě na nějaký čas ušetřilo. Mezi Židy bylo stále mnoho jedinců, kteří nevěděli nic o Kristově povaze a díle. Děti ještě neměly příležitost setkat se se světlem, které jejich rodiče odmítli. Bůh jim chtěl prostřednictvím kázání apoštolů a jejich následovníků dát potřebné světlo. Měli poznat, jak se splnila proroctví nejen o narození a životě Pána Ježíše, ale i o jeho smrti a vzkříšení. Děti nebyly odsouzeny za hříchy rodičů. Když se však mohly seznámit se vším, co znali jejich rodiče, a nabízené poznání odmítly, hřešily stejně jako jejich rodiče a doplnily míru jejich nepravostí. {GC 27.3}
Boží shovívavost vůči Jeruzalému jen utvrzovala Židy v jejich tvrdošíjné nevěře. Nenávistí a krutostí vůči Ježíšovým učedníkům pohrdli poslední nabídkou milosti. Pak Bůh od nich odňal svou ochranu a přestal bránit satanu a jeho následovníkům – a národ byl ponechán zvůli vládce, kterého si vybral. Pohrdli Kristovou milostí, která by jim umožnila ovládnout zlé povahové rysy, jež pak nad nimi zvítězily. Satan rozpoutal jejich nejprudší a nejnižší vášně. Lidé přestali uvažovat, neřídili se rozumem, ovládaly je pudy a slepá zuřivost. Stali se ďábelsky krutými. V jednotlivých rodinách i v celém národě, v nejvyšších i v nejnižších společenských vrstvách zavládlo podezírání, závist, nenávist, hádky, vzpoury, vraždy. Nikde nebylo bezpečno. Přátelé a příbuzní se navzájem zrazovali. Rodiče zabíjeli své děti a děti vraždily své rodiče. Vládci národa neměli dost síly ani na to, aby ovládali sami sebe. Rozpoutané vášně z nich udělaly tyrany. Židé přijali falešné svědectví, aby odsoudili nevinného Božího Syna. Falešná obvinění nyní způsobila, že si nebyli jisti vlastními životy. Svými činy již dávno hlásali: “Opusťte cestu, odbočte ze stezky, přestaňte se Svatým Izraele.” (Iz 30,11) Nyní se jejich přání splnilo. Boží bázeň je už přestala znepokojovat. Do čela národa se postavil satan a nejvyšší občanské a náboženské úřady se ocitly pod jeho vlivem. {GC 28.1}
Vůdci znepřátelených skupin se někdy spojili, aby loupili a týrali své zubožené oběti, a pak se znovu vrhali jeden na druhého a bez milosti se ničili. Ani svatost chrámu nemohla zkrotit jejich zběsilost. Vyznavači byli pobíjeni před oltářem a svatyně byla znesvěcena těly zabitých. Ve slepé a rouhavé opovážlivosti původci tohoto ďábelského díla veřejně prohlašovali, že nemají obavy, že by Jeruzalém mohl být zničen, protože je městem samotného Boha. Aby ještě více upevnili svou moc, podplatili falešné proroky, aby hlásali – přestože římské legie už obléhaly chrám -, že lid má očekávat Boží vysvobození. Nakonec velké množství lidí uvěřilo, že Nejvyšší zasáhne a porazí jejich nepřátele. Izrael však pohrdl Boží ochranou a nyní mu nebylo pomoci. Nešťastný Jeruzalém, rozdrobený vnitřními nesváry, jehož ulice barvila krev jeho obyvatel, kteří se vzájemně vraždili, zatímco nepřátelská vojska dobývala jeho opevnění a pobíjela jeho obránce! {GC 29.1}
Naplnění Ježíšova proroctví
Všechny předpovědi o zkáze Jeruzaléma, které Pán Ježíš vyslovil, se do písmene splnily. Židé zakusili pravdu jeho varovných slov: “… jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni.” (Mt 7,2) {GC 29.2}
Ukázala se znamení, projevily se divy, které ohlašovaly příchod pohromy a soudu. Uprostřed noci zazářilo nad chrámem a nad oltářem nadpřirozené světlo. Při západu slunce bylo na obloze vidět obrazy vozů a válečníků, chystajících se k bitvě. Kněží, sloužící v noci ve svatyni, byli poděšeni tajemnými zvuky, země se chvěla a byly slyšet hlasy volající: “Odejděme odtud.” Velká východní brána, která byla tak těžká, že ji sotva zavřelo dvacet mužů a která byla zajištěna obrovskými železnými tyčemi vsazenými hluboko do pevné kamenné dlažby, se o půlnoci otevřela, aniž bylo vidět, kdo s ní pohnul. (Milman, Dějiny Židů, kniha 13) {GC 29.3}
Po sedm let chodíval po ulicích Jeruzaléma muž, který hlásal, jaké pohromy město postihnou. Ve dne i v noci zpíval strašný žalozpěv: “Hlas z východu. Hlas ze západu. Hlas ze všech čtyř stran. Hlas proti Jeruzalému a proti chrámu. Hlas proti ženichům a nevěstám. Hlas proti celému národu.” Tento podivný člověk byl uvězněn a zbičován, z jeho úst však nevyšlo jediné slovo stesku. Na urážky a nadávky odpovídal jen: “Běda, běda Jeruzalému. Běda, běda jeho obyvatelům.” Jeho volání a nářek neustal, dokud nebyl zabit při obléhání, které předpověděl. {GC 30.1}
Ani jediný křesťan při zničení Jeruzaléma nezahynul. Kristus dal svým učedníkům pokyny a všichni, kdo uvěřili jeho slovům, čekali na předpověděná znamení. “Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska,” prohlásil Pán Ježíš, “tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou.” (L 21,20.21) Když Římané pod vedením Cestia obklíčili město, upustili nečekaně od obléhání, i když se zdálo, že všechno mluví ve prospěch okamžitého útoku. Obležení obyvatelé města bez naděje na další úspěšný odpor se již chtěli vzdát, ale velitel římských vojsk stáhl své síly, aniž k tomu měl nějaký viditelný důvod. Milosrdná Boží prozíravost řídila události tak, aby přinesly dobro Božímu lidu. Čekající křesťané tak dostali slíbené znamení a všichni měli možnost uposlechnout Spasitelova varování. Události probíhaly tak, že ani Židé ani Římané nemohli útěku křesťanů zabránit. Když Cestius ustoupil, Židé vyrazili z Jeruzaléma a pronásledovali jeho ustupující vojsko. Zatímco vojska obou stran byla plně zaměstnána, křesťané měli možnost odejít z města. V té době nebyl v zemi nepřítel, který by se mohl pokusit jim v tom zabránit. V době obležení byli Židé shromážděni v Jeruzalémě, aby slavili svátky stánků, a tak křesťané v celé zemi mohli útěk uskutečnit, aniž je při tom někdo rušil. Bez váhání uprchli na bezpečné místo – do města Pelly v Pereji za Jordánem. {GC 30.2}
Židovská vojska, pronásledující Cestia a jeho armádu, udeřila na jeho zadní voj s takovou zběsilostí, jako by jej chtěla úplně zničit. Jen s velkými nesnázemi se Římanům podařilo ustoupit. Židé neměli takřka žádné ztráty a vítězoslavně se vrátili s kořistí do Jeruzaléma. Tento zdánlivý úspěch jim však přinesl jen neštěstí. Naplnil je tvrdošíjným odporem vůči Římanům, a to mělo za následek, že na odsouzené město záhy dolehlo hrozné utrpení. {GC 31.1}
Když Titus znovu oblehl město, postihly Jeruzalém strašné pohromy. Město bylo obklíčeno v době Velikonoc, kdy se za jeho hradbami shromáždily miliony Židů. Zásoby potravin, které by vystačily pro obyvatele města na léta, kdyby byly pečlivě uskladněny, byly zničeny z řevnivosti a msty soupeřících skupin, a proto nyní všichni prožívali hrůzy hladovění. Mírka pšenice se prodávala za talent. Hlad doléhal tak, že muži okusovali kůži svých opasků, svou obuv a povlak svých štítů. Lidé se ve velkém množství vydávali v noci za hradby města, aby tam nasbírali divoce rostoucí rostliny, ačkoli mnozí při tom byli chyceni a po krutém mučení usmrceni. Ti, kdo se bezpečně vrátili, byli často oloupeni o to, co nasbírali s nasazením života. Vůdci používali nejnelidštější způsoby mučení, aby od strádajících vymohli poslední skrovné zásoby, které snad ještě mohli někde ukrýt. A těch krutostí se často dopouštěli lidé, kteří měli ještě dost jídla a chtěli si jen vytvořit zásoby potravin pro budoucnost. {GC 31.2}
Tisíce lidí zahynuly hladem a morem. Zdálo se, že vymizely přirozené city. Muži okrádali své ženy, ženy okrádaly své muže. Bylo vidět, jak děti odtrhují jídlo od úst svých starých rodičů. Když se prorok ptal: “Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko?”, dostalo se mu odpovědi ve zdech tohoto odsouzeného města: “Ženy, které bývají tak milosrdné, vařily vlastníma rukama své děti a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu.” (Iz 49,15; Pl 4,10) Znovu se splnilo varovné proroctví vyslovené před čtrnácti staletími: “Ta změkčilá a zhýčkaná mezi vámi, která se pro zhýčkanost a změkčilost ani nepokusila postavit nohou na zem, bude nepřejícně hledět na svého vlastního muže i na svého syna a na svou dceru, … i na své děti, které porodí. Tajně je sní pro nedostatek všeho v tísni obležení, kterým tě bude tísnit tvůj nepřítel ve tvých branách.” (5 M 28,56.57) {GC 32.1}
Římští vojevůdci se snažili vyvolat v Židech děs a hrůzu, a tak je přimět, aby se vzdali. Zajatci, kteří kladli odpor, když byli zajímáni, byli mrskáni, mučeni a ukřižováni před městskou hradbou. Stovky jich takto umíraly každý den. Toto příšerné dílo trvalo tak dlouho, dokud v údolí Jozafat a na Golgotě nebylo postaveno tolik křížů, že se mezi nimi dalo jen stěží projít. Tak úděsně se vyplnilo strašné zaklínání, které znělo před Pilátovým soudným trůnem: “Krev jeho na nás a na naše děti!” (Mt 27,25) {GC 32.2}
Titus by byl rád ukončil tyto hrůzyplné výjevy a zachránil Jeruzalém, aby se jeho úděl nenaplnil v plné míře. Hnusil se mu pohled na hromady mrtvých těl ležících v údolích. Jako očarovaný pozoroval z vrcholu Olivové hory velkolepý chrám a vydal rozkaz, aby se nikdo nedotkl ani jediného z kamenů, z nichž byl postaven. Než se rozhodl k útoku na chrám, vyzval židovské vůdce, aby ho nenutili znesvětit posvátné místo krví. Vyjdou-li a budou-li bojovat na jiném místě, neznesvětí žádný Říman svatost chrámu. Sám Josephus vynaložil všechnu svou výmluvnost a zapřísahal je, aby se vzdali a zachránili tak sebe, své město a své bohoslužebné místo. Na jeho slova však odpověděli jen hrubým proklínáním. Když před nimi tento jejich poslední lidský prostředník stál a zapřísahal je, aby se vzdali, zasypali ho šípy. Židé již dříve odmítli prosby Božího Syna a nyní je domluvy a zapřísahání ještě utvrdily v odhodlání bojovat až do konce. Titus se marně snažil chrám zachránit. Ten, který je větší, než byl on, prohlásil, že tam nezůstane kámen na kameni. {GC 32.3}
Slepá umíněnost židovských vůdců a hrozné zločiny, páchané v obleženém městě, vyvolaly u Římanů hrůzu a rozhořčení. Titus se nakonec rozhodl, že na chrám zaútočí. Umínil si přitom, že ho pokud možno dobude, aniž ho poškodí. Jeho rozkazy však vojáci neuposlechli. Když se v noci uchýlil do svého stanu, Židé z chrámu zaútočili a napadli vojáky před chrámem. Za boje pak vhodil jeden římský voják vchodem do předsíně hořící pochodeň a v mžiku se octly v plamenech cedrovým dřevem vykládané předsíně kolem svatyně. Titus v doprovodu svých velitelů přispěchal hned na místo a přikázal vojákům, aby oheň uhasili. Jeho rozkazů však nikdo nedbal. Rozvášnění vojáci rozšířili požár do dalších prostor sousedících s chrámem a svými meči pak pobili velké množství Židů, kteří se tam ukrývali. Krev tekla po chrámových schodech jako voda. Tisíce a tisíce Židů zahynuly. Vřavu boje přehlušovaly hlasy volající “Ichabod” – sláva odešla. {GC 33.1}
“Titus poznal, že je nemožné uklidnit běsnící vojsko. Vstoupil do chrámu se svými důstojníky a prohlížel si posvátnou budovu zevnitř. Nádhera naplnila všechny údivem, a protože plameny dosud nepronikly do svatyně, učinil poslední pokus o její záchranu. Znovu přikázal vojákům, aby požár nešířili. Setník Liberalis se pokusil vynutit si poslušnost u svých vojáků, avšak ani úcta k císaři nedokázala potlačit jejich zběsilé nepřátelství vůči Židům, válečnickou vášeň a neukojenou touhu drancovat. Vojáci viděli, že všechno kolem nich se v divokých plamenech leskne zlatem. Domnívali se, že v chrámu jsou uloženy nesmírné poklady. Jeden voják v nestřežené chvíli vhodil hořící pochodeň do otevřených dveří chrámu, v okamžiku vzplála celá budova. Oslepující oheň a kouř donutil důstojníky k odchodu a nádherná budova byla ponechána svému údělu. {GC 33.2}
Byla to úděsná podívaná pro Římany – natož pro Židy. Celý vrchol hory, která vévodila městu, planul jako sopka. Jedna budova za druhou se hroutily za strašného rachotu, pohlceny ohněm. Střechy z cedrového dřeva byly v jednom plameni. Pozlacené věže svítily jako hřeby rozžhavené do červena. Z věží u brány šlehaly jazyky plamenů a vystupoval dým. Okolní pahorky byly ozářeny světlem požáru. Postávaly na nich tmavé skupiny lidí, které s hrůzou a úzkostí sledovaly postup zkázy. Na hradbách a na vyšších místech horního města bylo vidět mnoho tváří, některé bledé strachem a zoufalstvím, jiné zachmuřené pomstychtivostí. Výkřiky římských vojáků, kteří pobíhali sem a tam, a nářek vzbouřenců, kteří umírali v plamenech, se mísil s vřavou požáru a duněním padajících trámů. Výkřiky lidí stojících na vyvýšených místech se vracely ozvěnou z okolních pahorků. Podél hradeb zněl všude nářek a pláč. Lidé, vyčerpaní hladem, sbírali poslední síly, aby projevili svou úzkost a zármutek. {GC 34.1}
Krveprolití v prostorách chrámu bylo strašnější než to, co se dělo venku. Muži i ženy, staří i mladí, vzbouřenci i kněží – ti, kdo bojovali, i ti, kdo prosili o smilování, všichni byli bez rozdílu pobíjeni. Počet zabitých převyšoval počet těch, kdo je zabíjeli. Vojáci museli přelézat hromady mrtvol, aby mohli pokračovat ve vraždění.” (Milman, Dějiny Židů, kniha 16) {GC 35.1}
Po zničení chrámu padlo brzy do rukou Římanů celé město. Vůdci Židů vyklidili své nedobytné věže, takže Titus našel věže opuštěné. Prohlížel si je s úžasem a prohlásil, že mu je dal do rukou Bůh, protože žádná zbraň, jakkoli silná, by nic nesvedla proti takovým opevněním. Jak město, tak chrám byly srovnány do základů a místo, na němž stála svatyně, bylo zoráno “jako pole” (Jr 26,18). Během obležení a za vraždění, které pak následovalo, zahynulo více než milion lidí. Ti, kdo přežili, byli odvedeni jako zajatci, prodáni do otroctví, odvlečeni do Říma, aby zvýšili lesk vítězoslávy dobyvatele, byli předhazováni dravé zvěři v amfiteátrech nebo rozehnáni jako tuláci po celé zemi. {GC 35.2}
Židé sami byli strůjci svého údělu. Sami si naplnili pohár pomsty. V pohromě, která je jako národ postihla, a ve všech bídách, které pak následovaly, když byli rozptýleni, sklízeli jen to, co sami zaseli. Prorok napsal: “Je to tvá zkáza, Izraeli,” protože ses “stavěl na odpor svému Bohu” (Oz 13,9; 14,1). Jejich utrpení se často vykládá jako trest, který je postihl na základě Božího rozhodnutí. Velký podvodník se tak snaží utajit svou vlastní činnost. Tvrdošíjným odmítáním Boží lásky a milosti Židé způsobili, že byla od nich odňata Boží ochrana a satan jim mohl vládnout podle své vůle. Strašné krutosti, které se projevily při zkáze Jeruzaléma, ukazují, jak satan jedná s těmi, kdo se poddali jeho nadvládě. {GC 35.3}
Zkáza Jeruzaléma – předzvěst budoucnosti
Neuvědomujeme si, kolik vděčíme Kristu za pokoj a ochranu, kterou nám dává. Je to Boží ochraňující moc, která brání, aby se lidstvo nedostalo plně pod nadvládu satana. Neposlušní a nevděční mají všechny důvody k tomu, aby byli vděčni Bohu za milosrdenství a shovívavost, s níž zadržuje krutou a zlomyslnou satanovu moc. Když však lidé překročí meze Boží trpělivosti, je tato brzdící moc odňata. Bůh se nechová k hříšníku jako vykonavatel rozsudku vyneseného za přestoupení. Ponechává lidi, kteří odmítají jeho milost, aby sklidili to, co sami zaseli. Každý paprsek světla, který jsme odmítli, každé varování, kterým jsme pohrdli nebo které jsme nebrali vážně, každý pěstovaný zlozvyk, každé přestoupení Božího zákona je zasetým semenem, které přinese jistou žeň. Jestliže člověk tvrdošíjně odporuje Duchu svatému, Bůh jej nakonec hříšníku odejme, a pak už neexistuje moc, která by bránila zlým pohnutkám lidského srdce, není ochrany před zlobou a nepřátelstvím satana. Zkáza Jeruzaléma je strašným varováním pro všechny, kdo berou na lehkou váhu nabídku Boží milosti a ignorují pozvání Boží dobroty. Je nejpřesvědčivějším svědectvím toho, jak Bůh nenávidí hřích, a důkazem jistého trestu, který stihne viníky. {GC 36.1}
Spasitelovo proroctví o tom, že Jeruzalém postihne trest, se splní ještě podruhé. Strašná zkáza Jeruzaléma je pouze náznakem oné závěrečné zkázy. V údělu vyvoleného města můžeme vidět úděl celého světa, který odmítá Boží milost a pošlapává Boží zákon. Temné jsou záznamy o lidské bídě, kterou země zažila za dlouhá staletí zločinu. Srdce se svírá a mysl omdlévá, uvažujeme-li o tom. Strašné jsou následky odmítání Boží moci. Avšak ještě temnější budou výjevy, které se odehrají v budoucnosti. Minulé události – dlouhý sled bouří, sporů a převratů, “každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi” (Iz 9,4) – jsou ničím v porovnání s hrůzami doby, kdy bude ochraňující Boží Duch zcela odňat lidem, kteří jej odmítli, a nebude bránit projevům lidských vášní a satanova hněvu. Tehdy celý svět uvidí – jako dosud nikdy – výsledky satanovy vlády. {GC 36.2}
V ten den však, jako v době zničení Jeruzaléma, bude Boží lid vysvobozen. Vysvobozen bude každý, “kdo je zapsán k životu” (Iz 4,3). Ježíš Kristus řekl, že přijde podruhé, aby shromáždil k sobě své věrné: “Tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velikou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým.” (Mt 24,30.31) Tehdy budou ti, kdo nepřijali evangelium, zahubeni dechem jeho úst a zničeni slávou jeho příchodu (2 Te 2,8). Jako zničil starý Izrael sám sebe, tak se hříšní sami zničí. Zahubí je jejich vlastní nepravost. Životem v hříchu se jejich povaha tak zvrhne a sami se tak vzdálí od Boha, že projev Boží slávy bude pro ně stravujícím ohněm. {GC 37.1}
Lidé by měli být pozorní a nepřehlédnout naučení, která jim Pán Ježíš sdělil. Když Kristus upozornil své učedníky na zkázu Jeruzaléma, oznámil jim znamení blížící se pohromy, aby mohli včas odejít. Podobně upozornil svět i na dobu konečné zkázy a udal znamení její blízkosti, aby všichni, kdo chtějí, mohli uniknout blížícímu se hněvu. Pán Ježíš řekl: “Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů.” (L 21,25; Mt 24,29; Mk 13,24-26; Zj 6,12-17) Lidé, kteří rozpoznají znamení jeho příchodu, poznají, že “je blízko, přede dveřmi” (Mt 24,33). “Bděte tedy,” tak zní jeho výzva (Mk 13,35). Ti, kdo berou vážně jeho upozornění, nebudou ponecháni v nevědomosti, aby je ten den zastihl nepřipravené. Pro ty, kdo nebudou bdělí, “den Páně přijde jako přichází zloděj v noci” (1 Te 5,2-5). {GC 37.2}
Svět není o nic ochotnější přijmout poselství pro tuto dobu, než byli Židé ochotni přijmout Spasitelovo varování před zkázou Jeruzaléma. Ať nastane Boží den kdykoli, přijde na bezbožné nečekaně. Život půjde zdánlivě dál a lidé budou plně zaměstnáni zábavami, obchodem a vyděláváním peněz, náboženští vůdcové budou opěvovat pokrok a osvícenost světa a lidé budou ukolébáni falešnou jistotou – tehdy, podobně jako se zloděj o půlnoci vkrádá nestřeženými dveřmi, tak přijde náhlá zkáza na nezodpovědné a bezbožné a “neuniknou” (1 Te 5,3). {GC 38.1}