Říká se, že rozvoj charakteru je nejdůležitějším úkolem, který byl kdy lidem svěřen. Během následující hodiny se budeme zabývat naší výsadou i odpovědností za to, abychom se svým charakterem podobali Kristu. Připojte se k nám nyní při této mocné chvíli osobní obnovy, kdy nás pastor Stephen Wallace povede “Od slávy k slávě”.

Vítejte zpět, drazí přátelé. Děkuji vám za tuto přednost studovat dnes večer opět s vámi. Zabývali jsme se opozičním faktorem, tělem. Pavlovými slovy: “Tělo žádá proti Duchu.” {Ga 5,17} A sloveso, které je přeloženo jako “žádá”, je v přítomném čase činném, což znamená trvalé, nepřetržité žádání. Skutečně, dokud nemáme svaté tělo, tělo bude žádat proti Duchu; a kdy získáme svaté tělo? … až při oslavení. Tak jak jsme viděli v posledním odkazu, na který jsme se stihli se podívat – zápas, zápas s vrozeným hříchem… {Review and Herald, 29. listopadu 1887}.

Co je to vrozený hřích? Je to přirozeně sobecké srdce se všemi jeho dědičnými sklony ke zlu.

Zápas s vrozeným hříchem jde “od kříže” k čemu? “ke koruně.” – v symbolickém jazyce to zahrnuje celý křesťanský život, který začíná obrácením – to je kříž – a vrcholí oslavením – to je koruna. Ve skutečnosti v samotném výroku označuje služebnice Páně korunu jako korunu nesmrtelnosti, a kdy ji obdržíme? “Naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice.” {1K 15,52}. Důsledky této skutečnosti jsou hluboké a my o nich potřebujeme uvažovat.

Nyní se s vámi chystám rozebírat nesmírně kontroverzní téma, a já se od přirozenosti nerad zabývám kontroverzními otázkami. Ale když vidím, že nás kontroverze jako lidi rozdělují, opravdu mě to znepokojuje. Protože, moji drazí přátelé, pokud máme hlasitě volat, musíme být jednotní v tom, co hlásáme. Slyším “amen”? {Amen} Budeme muset být jednotní; a to, co spojuje, je pravda. Slyším “amen”? {Amen} A tak, kvůli Tomu, který je Pravda a kterého miluji celým svým srdcem, a kvůli Jeho církvi, kterou také miluji, se musím snažit mocí Ducha pravdy pečlivě předkládat pravdu, abychom v této sporné otázce dospěli ke vzájemné shodě a našli jednotu v pravdě. To je jediné místo, kde máme skutečnou jednotu. Kde? …v pravdě. Stojím však před vámi v potřebě zvláštní modlitby, stejně jako vy, když přistupujeme k tomuto tématu. Věnujme tedy čas upřímným prosbám o vylití Ducha pravdy, aby nám požehnal, když budeme pokračovat.

Otče na nebesích, moc Ti děkuji, že jsi horlivý a připravený vylít svého Ducha na svůj lid podle jeho potřeb; a my toho Ducha právě teď zoufale potřebujeme. Nacházíme se v závěrečných hodinách pozemských dějin. Máme poselství, které máme předat všem národům, kmenům, jazykům a lidem, a v mnoha otázkách jsme velmi rozděleni. Chybí nám jednota. Otče, prosím, skrze Ducha pravdy, skrze studium Pravdy, ať nalezneme jednotu v Tom, který je Pravda. Pane, tak moc chci vyzdvihnout Pravdu, vyzdvihnout Ježíše; a já vím, že On řekl: “A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.” A čím více se necháme přitahovat k Tomu, který je Pravda, tím více se nevyhnutelně sjednotíme mezi sebou, až budeme s Ježíšem jedno v pravdě. Prosím tedy, Pane, pomoz mi zvláštním způsobem, abych mluvil pravdu velmi opatrně a přesně. Řiď moje slova, veď mé myšlenky. Chci říkat to, co Ty chceš, abych říkal, nic víc, nic méně; a modlím se, aby to, co jsi schopen říct skrze tuto ubohou hliněnou nádobu, bylo pochopeno a dokázalo osvobodit nás od jakýchkoli mylných představ a přivést nás k jednotě. Prosím, Pane, učiň, aby se tak stalo, neboť o to prosím ve jménu Ježíše. Amen.

Lekci 21 jsme ještě nedokončili; a je tam velmi pozitivní myšlenka, kterou jsem chtěl končit, tak s ní nyní začnu. Velmi jasně jsme si všimli a z Písma i z Ducha proroctví jsme si stanovili, že křesťanský život je neustálý konflikt, neustálý boj. Ve skutečnosti inspirace říká v knize Testimonies for the Church (Svědectví pro církev), svazek 3, strana 253, vidíte, kde jsme: “Křesťanský život je neustálý boj a pochod. Od tohoto boje není odpočinku.” Docela jasný jazyk, že? To lze velmi jasně doložit i v Písmu. “Křesťanský život je neustálý boj a pochod. Od tohoto boje není odpočinku.”

Někteří z vás si možná říkají: “No počkejte. To zní dost pochmurně. Chci říct, kde je pokoj? Nemá tu být údajně pokoj? Neměl by křesťan poznat pokoj? No, jak to jde dohromady s tím, že celý křesťanský život je neustálý boj? Jak to skloubit s tím, že boj nemá konce? ‘…žádný odpočinek od boje?’ Kde je pokoj?”

Především si prosím uvědomte, s kým je pokoj. Je to velmi důležité, drazí přátelé. Římanům 5,1: ” Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj..” se sebou? Je to tak? Ne. “Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.” Ano, je tu pokoj, ale je to pokoj s Bohem! Ale poslouchej, bratře, sestro, pokud chceme mít ty a já pokoj s Bohem, musíme válčit se sebou samými. Jsme v tom všichni zajedno? Ve skutečnosti předtím, než budeme oslavení… Pochopte to; prosím, pochopte to. Dříve, než budeme oslavení, máme vy i já jen dvě možnosti, jen dvě možnosti. Můžeme být ve válce se sebou a v míru s Bohem, nebo můžeme být v míru se sebou a ve válce s Bohem. To jsou jediné dvě možnosti, které máme.

Proč? Protože to „já“, o kterém mluvíme, se nikdy nepromění. Je to starý člověk, s nímž musíme denně bojovat, dokud nebude konečně vyťatý: “naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice.” {1K 15,52}. Nevím, jak vy, moji drazí přátelé, ale tento chlapec se těší na den, kdy bude tento opoziční faktor vymazán, vymýcen a “naráz, v okamžiku” bude toto “tělo naší poníženosti” proměněno a přetvořeno “ve stejnou podobu těla jeho slávy” {Fp 3,21} a já už nebudu mít starého člověka, který mě každý den obtěžuje. Těším se na to; jsme v tom zajedno? {Amen}

Dovolte mi sdílet něco osobního. Jsem mezi přáteli, mohu to tedy udělat, že? Jsou chvíle, jsou chvíle, kdy můj boj byl tak intenzivní, že jsem dokonce vykřikl a řekl: “Pane, prosím, mohl bys mě nechat usnout?” Co je pro křesťana spánek smrti? Co je to? Je to něco, čeho bychom se měli bát? Ne, někdy je to velmi lákavá alternativa… k neuvěřitelně intenzivnímu boji; a víme, že vzápětí “zazní polnice, a mrtví vstanou” jak? “… jako neporušitelní!” {1K 15,52}. A nebudeme mít tento protichůdný faktor; a budeme moct složit meč a štít a válku už více nestudovat, jak se zpívá v té písni. Ach, toužím po tom dni celou svou bytostí! Souhlasíte se mnou, nebo může se někdo z vás se mnou ztotožnit? {Amen} Ale pokaždé, když něco takového řeknu, vždycky spěchám dodat: “avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.” {Lk 22,42} a pokud chceš, abych žil až do příchodu Ježíše, pak spoléhám na to, že mi dáš sílu bojovat a vyhrát tuto neuvěřitelnou bitvu s mým starým člověkem.” Ach, toužím po čase, kdy tato bitva skončí. Ale neskončí, moji drazí přátelé, až do oslavení nebo do smrti, podle toho, co přijde dříve. Prosím, uvědomte si to; a prosím, vězte, že i když musíte neustále bojovat se starým člověkem, můžete poznat radost z pokoje s Bohem.

V Písmu se o tomto pokoji ve skutečnosti mluví jako o pokoji, který “převyšuje všechno porozumění“, a můžete lépe porozumět, jak mít uprostřed neustálých konfliktů pokoj, který převyšuje všechno porozumění, že? Ano. Filipským 4,7: “A pokoj Boží, který převyšuje všechno porozumění, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.” To se mi líbí: “bude střežit vaše srdce a vaše myšlenky.” Co tam máme? …srdce a myšlenky. O čem tu mluvíme? …o myšlenkách a pocitech. O čem tedy je řeč? …o charakteru! {Testimonies for the Church, vol. 5, 310.1 – Svědectví pro církev} Vidíte to? “…A pokoj Boží, který převyšuje všechno porozumění, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.”

Signs of the Times, 17. března 1887: “Je naší výsadou mít denně pokojnou, blízkou a šťastnou procházku s Ježíšem.” Slyším “amen”? {Amen} “Nemusíme se znepokojovat, pokud cesta vede přes konflikty a utrpení. Můžeme mít pokoj, který převyšuje všechno porozumění, ale bude nás to stát boje s mocnostmi temnoty, těžké zápasy se sobectvím a,” ještě s čím? “s vrozeným hříchem.” Ano, je tu pokoj, ale pokud chcete mít pokoj s Bohem, musíte bojovat se sebou samými. Jsme v tomhle všichni zajedno? Musíme vést válku se sebou samými.

A nyní, drazí přátelé, ta sporná otázka, kterou se musíme nyní zabývat. Mimochodem, právě rozhovory s některými z vás mě přesvědčily o tom, že se tím musím zabývat trochu podrobněji, než to obvykle dělám. O co se jedná? Co je to za spornou otázku? Pán vám žehnej, souvisí to s celou problematikou týkající se stavu, kterého musí Boží lid dosáhnout, pokud má být schopen obstát bez prostředníka po skončení zkušební doby. Slyšeli jste, co jsem právě řekl? Jaká je ta sporná otázka? Souvisí to se stavem Božího lidu, se stavem, kterého musí dosáhnout díky milosti, má-li být schopen obstát bez Prostředníka po skončení zkušební doby.

Víte, věřím, že zkušební doba skončí těsně před Jákobovým soužením {Jr 30,7} a sedmi posledními ranami. {Zj 15,1}. Jste si toho vědomi, že? Mezi ukončením zkušební doby a oslavením, které nastane “naráz, v okamžiku”, když přijde Ježíš, je tedy významné časové období. Na konci zkušební doby Ježíš ukončí svou velekněžskou službu. {Great Controversy, 594.1 – Velký spor věků, PH098 13.2}. Jeho prostřednická role končí. Odkládá své velekněžské roucho a obléká si své královské roucho {The Day-Star, 14. března 1846, odst. 2} a připravuje se na to, že brzy přijde, a chvála Bohu, neboť úplně a rychle vykoná Pán své slovo na zemi, {Ř 9,28} aby přišel a vzal svůj lid domů.

Otázkou však je, jakého stavu musí Jeho lid díky milosti dosáhnout, aby se mohl obejít bez prostředníka? Od konce zkušební doby až po oslavení, tedy po dobu Jákobova soužení, což je významné časové období. Do jakého stavu musí dospět? Jsou tací, kteří tvrdí, že musí být naprosto bez jakéhokoli hříchu. Je tomu tak? Bůh vám žehnej, právě se chystáme projít teologickým minovým polem; a přál bych si, abyste se za mě modlili, stejně jako i sami za sebe. Postupujme velmi opatrně. Dobře? …velmi opatrně; a držme se velmi blízko inspirace, to je naše záchranné lano. Souhlasíte? Možná to bude trvat déle než jednu lekci, nevím, uvidíme. Pane, pomoz mi.

Začněme přečtením podobného prohlášení, jaké jsme již zaznamenali v Review and Herald z 29. listopadu 1887. Zde je poněkud přeformulovaný; Signs of the Times, 17. prosince 1885: “Jděme vpřed, neboť usilujeme o nesmrtelnou korunu.” O co usilujeme? “o nesmrtelnou korunu.” “Usilujme o to, aby naše povolání a vyvolení bylo jisté. Líný, nerozvážný křesťan si nikdy nezajistí vstup do Božího království, od kříže ke koruně…” A jak právě identifikovala korunu? Je to “nesmrtelná koruna”, dobře? “Od kříže ke koruně je třeba vykonat vážnou práci. Je to boj proti,” čemu? “vrozenému hříchu, je to boj proti vnějšímu zlu. Ale nakonec zvítězíme, pokud neochabneme v konání dobra. Nebeské brány se otevřou každému, kdo dělá pro Boha a své bližní, co je v jeho silách.” Opět, a není to jediný další případ; je ještě více míst, kde se říká, že musíme zápasit s vrozeným hříchem od čeho? “…od kříže až po korunu“.

Nyní otázka: Kdy obdržíme korunu, před nebo po skončení zkušební doby? – Po skončení zkušební doby. Korunu dostaneme “naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice.” {1K 15,52} a zkušební doba se již uzavřela, ještě před časem Jákobova soužení. {Great Controversy, 616.1 – Velký spor věků} Je tedy zřejmé, že od konce zkušební doby do oslavení my podle inspirace stále co? “…zápasíme s vrozeným hříchem”. To si nevymýšlím. Prostě to s vámi promýšlím. Jsme v tom všichni zajedno? Zápasíme s vrozeným hříchem až po korunu. Koruna je koruna nesmrtelnosti. Tu dostaneme “naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice”, až přijde Ježíš. Je tedy zřejmé, že je tu určitý časový úsek, od konce zkušební doby do oslavení, kdy ještě stále zápasíme s čím? …s vrozeným hříchem – stále, stále! Začalo to pod křížem, ale pokračuje to i po skončení zkušební doby, až do oslavení, stále zápasíme s čím? “…s vrozeným hříchem.”

Znamená to, že budeme hřešit, dokud nebudeme oslaveni? Je to tak? Moji drazí přátelé, prosím, pochopte to. Pro lásku Kristovu a v moci Ducha svatého se vy i já musíme stát tak zkušenými zápasníky, že toho starého člověka máme pod smrtelným zámkem, přikovaného k podlaze; a raději zemřeme, než abychom vědomě přestupovali Boží zákon. {Amen} Souhlasíte se mnou? {Amen} Přesně to znamená být zapečetěni a musíme být zapečetěni před koncem zkušební doby. Chci to zopakovat. Pro lásku Kristovu a v moci Ducha svatého musíme dospět k tomu, že se z nás stanou tak zkušení zápasníci, že toho starého člověka máme pod smrtelným zámkem, přikovaného k podlaze, a raději co? …zemřeme, než abychom vědomě přestoupili Boží zákon. To znamená být vítězem. {Zj 1 a 2}

Ale teď přemýšlejte se mnou. I když jsme díky Boží milosti dospěli k této zkušenosti, jsme v tomto bodě tím pádem bez hříchu? Ne! Proč? Protože máme stále co? “…vrozený hřích.” Nevládne, ale stále co? …zůstává. Nemá nás, ale my ho stále máme. Rozumíte tomu všichni? Podle inspirace máme po skončení zkušební doby, ba až do okamžiku oslavení, stále vrozený hřích.

Dobrá, pak tedy vyvstává otázka, jak je to pokryto poté, co Kristus přestane plnit svou roli prostředníka? Jak je to řešeno, když už se Kristus nepřimlouvá jako náš velekněz? …a s tím skončí závěrem zkušební doby. Vidíte tu výzvu? A je mnoho lidí, kteří si to uvědomují jako výzvu, a tak přicházejí s různými teoriemi – a to je mírný způsob, jak je popsat; možná by bylo přesnější nazvat je různými herezemi -, které jsou lidskou snahou tento problém vyřešit. V průběhu dějin naší církve jsme přišli s různými teoriemi. Jedna z těch dřívějších, ještě za života Ellen Whiteové, se nazývala “hnutí svatého těla”. Jak se nazývalo? “…hnutí svatého těla”, které učilo, že nejen můžeme, ale musíme, pokud chceme obstát a dočkat se příchodu Krista, aniž bychom prošli tím, čemu říkali “podzemní železnice do nebe”, což byl hrob. Pokud jsme měli obstát a být proměněni, aniž bychom viděli smrt, museli jsme dosáhnout stavu posvěcení, být tak zcela osvobozeni od hříchu, že budeme mít svaté tělo; a Ellen Whiteová se touto otázkou zabývá. {Selected Messages, vol. 2, 32.1}

Moji drazí přátelé, proč se objevují tyto druhy úsilí vysvětlit, jak můžeme být sami o sobě natolik spravedliví, abychom po skončení zkušební doby obstáli bez Přímluvce? Řeknu vám proč. Velmi dobře si vzpomínám; bylo to v biblické hodině na Akademii. Pán mu požehnej; dělal, co mohl. Byl to můj učitel Bible; a učil mě to, čemu se pravděpodobně sám učil; a ten den se postavil a řekl: “Víte, třído, vysvětlím vám, jak jsme ospravedlněni a jak jsme posvěceni; a musím vám vysvětlit rozdíl mezi připočtenou a udělenou spravedlností.” Bůh vám žehnej, někteří z vás, kteří tu sedíte, se s touto biblickou přednáškou, kterou jsem dostal jako student na akademii, budete moci ztotožnit, protože jste se to pravděpodobně učili stejně. Pak přešel k tabuli. Pořád ho vidím, pořád ho vidím, jak to dělá; nakreslil na tabuli obdélník; a tahle čára tady byla obrácení; byla to taková časová osa. Tady dole nakreslil malého panáčka a řekl: “To jsme my, to jsme my.” A tady dole nakreslil kříž. Tady na konci nakreslil další čáru, a to je druhý příchod. Ale pak trochu ustoupil a nakreslil další čáru tady a řekl: “To je konec zkušební doby.” Pak pokračoval: “Když přijdeme ke Kristu a obrátíme se, Bůh nám připíše Kristovu spravedlnost, a ta nás přikryje. Jsme hříšní, ale když vírou přijmeme Kristovu spravedlnost, ta je nám připočtena a splňuje za nás požadovanou normu…”. A tato horní linie byla standardem, který musel být splněn, abychom byli ospravedlněni. Dobře? Pak dal křídu dolů do tohoto rohu a řekl: “Začínáme tedy posvěcený život.” A začal dělat něco takového, takovou nepravidelnou čáru, ne přesně schody, ale něco jako nahoru a dolů, se směřováním nahoru; a řekl: “Třído, přijímáme nejen připočtenou spravedlnost, ale přijímáme i udělenou spravedlnost.” A řekl: “Čím více rosteme ve své křesťanské zkušenosti, čím více se podobáme Kristu, tím více a více udělené spravedlností máme.” A pak řekl: “Tím méně a méně připočtené spravedlnosti budeme potřebovat, abychom splnili normu.”

Mimochodem, to je smrtelný blud, ale musím vám to vysvětlit.

“Čím více udělené spravedlnosti, čím víc jsme posvěceni, tím méně a méně připočtené spravedlnosti potřebujeme k tomu, abychom byli,” co? “…ospravedlněni.” A pak řekl: “Třído, pro nás všechny je velmi důležité si uvědomit, že až se uzavře zkušební doba, Ježíš už nebude naším Přímluvcem, a tak musíme mít sami v sobě dostatek spravedlnosti, abychom i bez Přímluvce stáli před Bohem spravedliví; a proto tato linie musí dosáhnout takového bodu, abychom měli veškerou udělenou spravedlnost a už nepotřebovali žádnou další připočtenou spravedlnost, protože až Kristus přestane plnit svou roli prostředníka, nebude už žádná spravedlnost, kterou by nám mohl připočítat.”

Bůh vám žehnej, někteří z vás v této místnosti se to pravděpodobně učili, a ať už jste to přijali vědomě nebo nevědomě, vězte, že je to smrtelný blud. Co je to? Je to smrtelný blud, moji drazí přátelé, a to z několika důvodů. Jaké to jsou?

Především, můžete sem dát čáru, která označí standard, který se musí dosáhnout, abychom byli ospravedlnění? Jaký standard to je? Je to nekonečný standard a můžete měřit nekonečno? Ne, je to Boží spravedlnost, která je nutná k našemu ospravedlnění. Takže to je jeden nedostatek, pro začátek. Měli byste sem dát šipky, které směřují nekonečně nahoru, ano? Jediná spravedlnost, která splní toto měřítko, je čí spravedlnost? … Spravedlnost Ježíše Krista, která je nám zdarma připočtena.

Pochopte prosím druhý smrtelný omyl. Posvěcení nemá nic společného se získáním ospravedlnění. Chci to zopakovat. Posvěcení nemá nic společného s čím? …se získáním ospravedlnění. Židům 10,14: “Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou” co? “…posvěcováni.” Jakým způsobem získáváme ospravedlnění? Jedinou obětí; a jak dlouho jsme touto jednou obětí zdokonalováni? No tak, jak dlouho? Navždy! Posvěcení sice nemá nic společného se získáním ospravedlnění, ale má hodně společného s udržením si ospravedlnění. Rozumíte tomu, co vám tu říkám? {Ano.} Naše poslušnost motivovaná Duchem svatým a láskou nám nezajišťuje ospravedlnění, ale je nezbytná k tomu, abychom si ospravedlnění udrželi. Proč? Protože “víra bez skutků je” jaká? “mrtvá”. {Jk 2,26}. Ospravedlněni jsme pouze vírou v Kristovu spravedlnost, ale víra v Kristovu spravedlnost se vždy projeví v posvěceném životě poslušností, která je motivovaná láskou. Amen?

Řekněme to takto: Jsme ospravedlněni vírou, ne skutky; avšak víra, která ospravedlňuje, má vždy skutky. Amen? Pokud nejsou skutky, není víra, a pokud není víra, není spravedlnost z víry. Ale tento posvěcený život pro nás nezískává ospravedlnění. Není to připočtená spravedlnost plus udělená spravedlnost, protože ve skutečnosti posvěcený život nežijeme za tím účelem, abychom jím mohli být ospravedlněni a získat oprávnění pro nebe. Žijeme ho proto, abychom se stali svatými a získali způsobilost pro nebe. Je to za úplně jiným účelem; vzpomínáte si na tu lekci? Neusilujeme o posvěcený život proto, abychom si mohli zasloužit věčný život. Posvěcený život je takový, že se z něj můžeme těšit, když ho zdědíme jako bezplatný dar, který byl pro nás zasloužený Ježíšem Kristem. Jsme v tomhle všichni zajedno? Rozumíte tomu, co říkám? Pokládat posvěcení za ospravedlnění je tedy naprosto mylné a chybné. Je to jiný program. Není součástí toho, co nás ospravedlňuje… a opravňuje do nebe; je součástí toho, co nás činí svatými a činí nás způsobilými pro nebe. Je to něco jiného. Jsme v tom zajedno?

Navíc i tato udělená spravedlnost, která má zásadní význam, je přijatelná pouze v kontextu připočtené spravedlnosti. Vzpomeňte si, když Boha posloucháme, předkládáme mu své modlitby a chvály, stoupají skrze porušené průduchy lidství… jsou jaké? Jsou tak poskvrněné, že kdyby nebyly očištěny krví Kristovou, nikdy by neměly u Boha cenu. {Selected Messages Book 1, 344.2 – Vybraná poselství} Vzpomínáte si na tento citát? Musí k němu {našemu uctívání} být přidána Kristova spravedlnost. Takže i udělená spravedlnost je přijatelná pouze tehdy, když je jí přičtena Kristova spravedlnost a přidána jeho krev, aby ji očistila. Proto to {posvěcení} nemůže být ani součástí toho, čím si zasloužíme ospravedlnění. Jsme v tomto ohledu všichni zajedno?

Nejhorší na tomto smrtelném bludu je však to, že si vyžaduje jednu ze dvou věcí: buď zoufalství, nebo sebeklam. Co tím myslím? Nuže, moji drazí přátelé, jak rosteme ve své křesťanské zkušenosti, jak stále lépe poznáváme nekonečnou spravedlnost Kristova charakteru, vidíme na sobě stále více čeho? …nedokonalostí, nedostatků, a pokud si myslíme, pokud si myslíme, že musíme mít v sobě tu spravedlnost, která nás postaví před Boha jako spravedlivé, a přitom čím více se blížíme Kristu, tím více se vidíme hříšnými, chybujícími, vadnými, nedokonalými, co budeme dělat? Buď si budeme zoufat – a to dělá celá řada lidí – opravdu, znám někoho, kdo dokonce spáchal sebevraždu.

Víte, před nedávnem jsem nedaleko odsud pořádal seminář a po jedné z těchto lekcí ke mně přišla jedna milá stříbrovlasá světice a po tvářích jí tekly slzy. Řekla: “Kéž by tohle studium slyšel můj manžel.” Objala jsem ji a řekl: “Sestro, jak to myslíš?” A ona řekla: “Byl tak svědomitý. Tolik chtěl mít spravedlnost, která by ho učinila spravedlivým před Bohem v jeho vlastním životě; a věřil, že ji musí mít před koncem zkušební doby; a tak moc se snažil; a jednoho dne jsem přišla do garáže a našla jsem ho viset na trámu.” To je smrtelný blud, bratře, sestro. Pro ty, kdo jsou svědomití a poctiví, když se podívají do svého nitra, vidí spravedlnost, která je před Bohem učiní spravedlivými? Vidí? Ne, a co tedy dělají? Zoufají si.

Ne všichni samozřejmě spáchají sebevraždu, ale spousta z nich si řekne: “To není pro mě, zapomeňte na to, nikdy toho nedosáhnu. Nemá cenu to ani zkoušet.” Nebo druhou možností je klamat sám sebe a namlouvat si: “Ano, to víš, že to děláš dobře. Jsi opravdu bohatý, zbohatl jsi a nic nepotřebuješ.” {Zj 3,17}.

Ale moji drazí přátelé, pochopte, že nesmíme přijmout ani jednu z těchto možností. Evangelium nám umožňuje být zcela upřímní, pokud jde o naše vlastní nedostatky, a zároveň si zachovat naději, protože jsme před Bohem spravedliví nikoli na základě toho, jací jsme sami o sobě, ale na základě toho, jací jsme v Kristu. Slyším “amen”? {Amen}

Dokud směřujeme k cíli a z lásky ke Kristu se snažíme chodit ve světle, které máme, v plnosti svých schopností, a nepěstujeme žádný vědomý hřích, přikrývá nás Kristova spravedlnost; a Bůh nevidí naše nedokonalosti, ale Kristův nekonečně dokonalý charakter. Amen? {Amen} To vám dodává odvahu k tomu, abyste pokračovali, a zároveň byli upřímní, pokud jde o vaše nedostatky. Dává vám to smysl? Rozumíte tomu, co se vám tu snažím vysvětlit? Ach, modlím se, aby to bylo jasné.

Pochopte prosím, že tento boj proti vrozenému hříchu se můžeme pro lásku ke Kristu naučit vést a důsledně v něm vítězit. Můžeme, ba dokonce musíme dospět k tomu, že raději co? …zemřeme, než abychom vědomě přestupovali Boží zákon {Testimonies for the Church, vol. 5, 53.2}; a když bude mít Bůh lid, který je tak pevně zakotven v pravdě, že by raději zemřeli, než aby vědomě přestupovali Boží zákon, může ukončit svou velekněžskou službu. Proč tam stále je? Protože Jeho lid stále pro nedostatek bdělosti a modlitby bývá zaskočený nepřipravený, klopýtá a padá a dopouští se hříchu.

Ale chvála Bohu, když zhřešíme, máme koho? Máme u Otce Přímluvce {1J 2,1} a můžeme ten hřích složit u Krista; a dokud je naším Veleknězem, může nám odpustit; a on ten hřích vnese do svatyně a já nemohu dále vysvětlovat, jak se to tam děje, ale chápete proces, jak se to nakonec vyřeší – je to vloženo na hlavu obětního kozla {Lv 16}. – To však není tématem této lekce. Ale moji drazí přátelé, musíme dospět k tomu, že bychom raději co? …zemřeli, než abychom zhřešili, a vědomě přestoupili Boží zákon, pro lásku Kristovu, v žádné oblasti, dokonce ani v oblasti našich myšlenek; protože přichází čas, kdy Kristus musí ukončit svou velekněžskou službu a už tam nebude, abychom mu vyznávali úmyslné hříchy. Proto musíme dospět k tomu, že bychom raději zemřeli, než abychom úmyslně hřešili. Amen?

Otázkou však je, zda si Ježíš po ukončení své velekněžské služby vezme zpět roucha spravedlnosti? {Ne}. Víte, tento smrtelný blud by naznačoval, že roucho spravedlnosti je půjčka, kterou dostanete, když se obrátíte; a je vaše, dokud sami v sobě nemáte dost spravedlnosti a už ho nepotřebujete; a na konci zkušební doby budou tato roucha odebrána; a pokud nemáte dost sami v sobě, máte velký problém. Moji drazí přátelé, to je smrtelný blud. Roucho Kristovy spravedlnosti není půjčka, ale vlastnictví. Slyším “amen”? {Amen} Je to vlastnictví, ale kdo jediný má právo si ho ponechat? “Neboť jedinou obětí učinil navždy…” {Žd 10,14} Jak dlouho si můžeme toto roucho spravedlnosti ponechat? “Navždy.” “Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty,” Koho? “…ty, kteří jsou posvěcováni.” Můžeš si ho ponechat, dokud jsi v procesu čeho? …posvěcování. Amen?

Nebo zpět k tomu, jak jsme tyto dva aspekty, přičítání a udělování, ospravedlnění a posvěcení, spojili dohromady. Vzpomeňte si, jak jsme se zabývali Kristovým jménem. Hospodin je co? …naše spravedlnost {Jr 23,6}, a zůstane naší spravedlností, dokud zůstaneme podřízeni jeho vládě. Souhlasíte se mnou? Dokud zůstaneme podřízeni Jeho vládě, můžeme být přikryti Jeho spravedlností. Pokud se však rozhodneme Jeho vládu odmítnout a vzbouřit se proti němu, pak o Jeho spravedlnost přijdeme. Víte, že spravedlnost nepřikrývá žádný pěstovaný hřích. {Bible Commentary Vol. 7, 931.1} Žádný co? …žádný pěstovaný hřích.

Chvála Bohu však zakrývá všechny naše nevyhnutelné nedostatky {Selected Messages vol. 3, 196.1} a zakrývá vrozený hřích. Slyšel jsem “amen”? {Amen} Nepřikrývá hřích pěstovaný {Christ’s Object Lessons, 316.2 – Perly moudrosti}, ale, chvála Bohu, překrývá všechny nevyhnutelné nedostatky, z nichž jedním je hřích vrozený. Můžeme vy i já něco udělat s tím, že máme vrozený hřích? Můžeme? Je to nedostatek, se kterým můžeme něco udělat? Ne, není, a chvála Bohu, že pokud ho v Kristově síle překonáváme – můžeme ho překonat v Kristově síle -, ale sami se ho nezbavíme. Můžeme mu zabránit, aby vládl, ale nemůžeme mu zabránit, aby zůstal. Sledujete to? Jeho přetrvávající přítomnost je tedy nevyhnutelným nedostatkem. Ale chvála Bohu, že existuje opatření, které tuto přetrvávající přítomnost hříchu zakryje, pokud ji z Boží milosti překonáváme. Právě to říká Pavel v Římanům 8,1. “Nyní tedy není ” co? “žádného odsouzení pro ty, kteří jsou” kde? “v Kristu Ježíši a nechodí podle těla, ale podle Ducha.” Vidíte, že když se rozhodneme zvítězit nad žádostmi těla a odmítneme je naplňovat, neexistuje žádné odsouzení kvůli jejich přetrvávající přítomnosti. Dává vám to smysl? Protože je přikryto krví a spravedlností Ježíše Krista.

Jak to všechno do sebe zapadá? Pochopte prosím spolu se mnou, že stav, kterého musíme z Boží milosti a z lásky ke Kristu dosáhnout do konce zkušební doby, není stav bezhříšnosti. Je to stav láskou motivované věrnosti Bohu, která by nás přivedla do stavu, kdy bychom raději zemřeli, než abychom vědomě hřešili. Souhlasíte se mnou? Raději bychom zemřeli, než abychom co? …vědomě zhřešili.

Mimochodem, bude existovat test, který prokáže, zda jsme k tomu dospěli, nebo ne? Ano, existuje; je to čtvrté přikázání; a s dodržováním čtvrtého přikázání bude spojen trest smrti. {Last Day Events, 258.3} Je to tak jasné – a je to zcela biblické {Zj 13,15}, drazí přátelé. Nemáme čas to rozvádět. Ale je jasné, že pakliže máme být připraveni na konec zkušební doby a ukončení velekněžské služby Ježíše Krista, musíme dospět k tomu, že raději zemřeme, než abychom vědomě přestupovali Boží zákon, a to z lásky ke Kristu. Dobře? To však není synonymem bezhříšnosti, protože stále máme co? …vrozený hřích.

Nyní bych to chtěl jasně dokázat. Přejděte se mnou na stranu 47 nahoře, My Life Today, strana 52. Pojďme na tom rychle zapracovat. “Pokud by si zápasil proti sobecké lidské přirozenosti, pokročíš v práci na překonávání dědičných a vypěstovaných sklonů ke zlému.” Všimněte si prosím, že pokud “zápasíme proti sobecké lidské přirozenosti”, nad čím musíme získat vítězství? “…nad dědičnými a vypěstovanými sklony ke zlému.” Jak dlouho budeme muset bojovat s dědičnými a vypěstovanými sklony ke zlému? Counsels to Teachers, strana 20: “Existují dědičné a vypěstované sklony ke zlému, které je třeba překonat. Chuť a vášeň je třeba dostat pod kontrolu Ducha svatého. Boj na této straně věčnosti nemá konce.” Jsme v tom všichni zajedno? Boj proti dědičným a vypěstovaným sklonům nemá konce na této straně čeho? … věčnosti. Kdy začíná věčnost? Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost {1K 15,53}, naráz, v okamžiku, a do té doby probíhá boj proti čemu? …dědičným a vypěstovaným sklonům.

Čtěme dále: “Ale zatímco tu jsou zápasy, které je třeba neustále bojovat, jsou tu i vzácná vítězství, která je třeba získat; a vítězství nad sebou samým a hříchem má větší hodnotu, než je mysl schopna odhadnout.” Nuže, milí přátelé, příčinou je to, že nemáme svaté tělo až do oslavení. Proto boj nemá konce. Stále máme toto tělo, které je zvrácené, nesvaté, které má sklon ke zlu, tuto morální poruchu zvanou zkaženost, a to kvůli tomu, že je nakaženo sobectvím. Dobře?

Selected Messages (Vybraná poselství), svazek 2, strana 32: “Učení o „svatém těle“ je blud. Všichni mohou nyní získat svatá srdce, ale není správné tvrdit, že máme v tomto životě svaté tělo.” Je v tom nějaký rozdíl? Určitě ano. Čtěme dále: “Apoštol Pavel říká: „Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém), dobré“ (Ř 7,18). Těm, kteří se tolik snažili vírou dosáhnout tak zvaného svatého těla, stále říkám, že je dosáhnout nemohou. Ani jediný z nás nemá teď svaté tělo. Žádná lidská bytost na zemi nemá svaté tělo. Je to nemožné.’… Až lidské bytosti obdrží svaté tělo, nezůstanou na zemi, ale budou vzati do nebe. Hřích je sice v tomto životě odpuštěn, ale jeho důsledky nejsou ještě nyní úplně odstraněny. Teprve při svém příchodu Kristus „promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy Jeho“ (Fp 3,21)….” Jsme v tom všichni zajedno? Žádné svaté tělo dokdy? …do oslavení, dokud toto zkažené tělo nebude proměněno “ve stejnou podobu těla jeho slávy.” {Fp 3,21}.

Všimněte si dalšího tvrzení. Signs of the Times, 23. března 1888: “Nemůžeme říci: ‘Jsem bez hříchu’, dokud toto zkažené tělo nebude proměněno a připodobněno tělu Jeho slávy.” To je docela jasné, že? Všimněte si, prosím, že toto není věc skromnosti… pokory: “Víme, že jsme bez hříchu, ale nikdy bychom to nevyslovili, protože by to bylo poněkud nevhodné”. Kdyby šlo o pokoru a skromnost, řekla by: “Nebudeme říkat,  jsem bez hříchu.” Ale ona říká, že my co? “Nemůžeme to říci.” Moji drazí přátelé, všimněte si, prosím, my co? “Nemůžeme říci: ‘Jsem bez hříchu’, dokud toto zkažené tělo nebude proměněno a připodobněno tělu Jeho slávy.” Proč? Protože ačkoli můžeme díky Boží milosti dospět do stavu, kdy bychom raději zemřeli, než abychom vědomě hřešili, stále máme co? …vrozený hřích. Jste se mnou? Stále v nás zůstává.

Všimněte si, prosím, Acts of the Apostles, 561 (Poslové naděje a lásky): “Žádný z apoštolů a proroků nikdy netvrdil, že je bez hříchu. Lidé, kteří byli Bohu nejblíže, kteří by raději obětovali svůj život, než by se vědomě dopustili něčeho zlého…”. Pauza. To je stav, ke kterému musíme dospět; to znamená být zapečetěný… Souhlasíte se mnou? …tak utvrzeni v pravdě, že bychom raději co? …zemřeli, než abychom vědomě přestoupili Boží zákon. Vraťme se k našemu citátu: “Žádný z apoštolů a proroků nikdy netvrdil, že je bez hříchu. Lidé, kteří byli Bohu nejblíže, kteří by raději obětovali svůj život, než by se vědomě dopustili něčeho zlého, lidé, které Bůh poctil zvláštním zjevením a mocí, vyznávali hříšnost své” čeho? Své čeho? “…své přirozenosti.” “Vyznávali hříšnost své přirozenosti”. Raději by zemřeli, než aby hřešili, ale přesto vyznávali hříšnost své přirozenosti. Čteme dál: “Nedůvěřovali sami sobě, neprohlašovali, že jsou sami o sobě spravedliví, ale cele se spoléhali na Kristovu spravedlnost.” Amen? {Amen} “Tak tomu bude se všemi, kteří hledí na Krista. Čím více se budeme přibližovat Ježíšovi, čím lépe budeme poznávat čistotu jeho povahy, tím zřetelněji si uvědomíme nesmírnou zhoubnost hříchu a tím menší budeme mít potřebu vyvyšovat sami sebe. Budeme naplněni neustálou touhou po Bohu, neustále mu budeme opravdově a upřímně vyznávat své hříchy a nikdy se před ním nepřestaneme pokořovat. Kdykoli postoupíme v našem křesťanském životě o krůček dál, naše lítost se prohloubí.” Ach, to je hluboká myšlenka. “Pak poznáme, že vše, co potřebujeme, je nám k dispozici v Kristu, a společně s apoštolem vyznáme:” Co vyznáme? ““Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá” co? “dobro.” “Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.” Římanům 7,18; Galatským 6,14. Moji drazí přátelé, kolik z nás potřebuje učinit toto vyznání? Všichni! V mém těle není nic dobrého, to znamená, že jsem závislý výhradně na Kristově spravedlnosti.

A co Danielova zkušenost? Prorok, zbožný prorok, muž, jeho život nemá v Písmu žádný záznam přestupku, co vyznával? Co vyznával poté, co ve vidění spatřil jas Boží slávy? Daniel 10,8: “Jakmile jsem spatřil to veliké vidění, nezůstala ve mně síla, má důstojnost rázem přišla vniveč a nedokázal jsem se vzchopit.” “Důstojnost”, o čem to mluví? Poslouchejte, Reflecting Christ, str. 90: “‘Já, Daniel, sám jsem viděl to vidění… A nezůstala ve mně síla, má důstojnost rázem přišla vniveč.’ … Podobnou zkušenost zažijí všichni, kdo jsou skutečně posvěceni. Čím jasnější bude jejich pohled na Kristovu velikost, slávu a dokonalost, tím živěji uvidí svou vlastní slabost a nedokonalost. Nebudou mít sklon nárokovat si bezhříšný charakter; to, co se jim samotným zdálo správné a krásné, se jim v kontrastu s Kristovou čistotou a slávou bude jevit jen jako nehodné a zkažené.” Slyšíte a chápete, co měl na mysli, když řekl: “Má důstojnost rázem přišla vniveč“? Čtěme dál: “Právě tehdy, když jsou lidé odděleni od Boha, když chápou Krista velmi nejasně, říkají: ‘Jsem bez hříchu, jsem posvěcený’.” A já bych mohl dodat: “Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji”. {Zj 3,17}. Víte, milí přátelé, jestliže čím více se blížíme Kristu, tím více se považujeme za hříšné, co to vypovídá o lidech, kteří si myslí, že jsou “bohatí, zbohatli a nic nepotřebují”? Co nám to o nich říká? Jsou daleko od Ježíše Krista. Bůh nám pomáhej; slyším “amen”? {Amen} Bůh nám pomáhej, bratře, sestro.

Signs of the Times, 23. března 1888: “Když máme jasnější pohled na Kristovu neposkvrněnou a nekonečnou čistotu…”. Jakou čistotu? “…nekonečnou čistotu.” “… budeme se cítit jako Daniel, když spatřil slávu Páně a řekl: ‘Má důstojnost rázem přišla vniveč’. {Da 10,8}. Nemůžeme říci: ‘Jsem bez hříchu’, dokud se toto poskvrněné tělo nepromění a nepřipodobní se tělu jeho slávy. Ale, ale pokud se budeme neustále snažit následovat Ježíše, máme požehnanou naději, že budeme stát před Božím trůnem bez poskvrny, vrásky nebo čehokoli podobného, úplní,” kde? “…v Kristu, oděni,” čím? “Jeho spravedlností a dokonalostí.” Moji drazí přátelé, když stojíme před Bohem, čím jsme oděni? … Kristovou spravedlností. To je to, co nám dává nekonečnou hodnotu pro věčnost. Je to Kristova spravedlnost, která nás povyšuje v oblasti morální hodnoty {Signs of the Times, 7. 8. 1879 odst. 8}, morální hodnoty u Boha; a tu si můžeme uchovat navěky. Amen? “Neboť jedinou obětí učinil navždy” na jak dlouho? “…navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni.” {Žd 10,14}. To roucho není půjčené; je to roucho, které si můžeme ponechat! Jsme-li zcela a neodvolatelně oddáni posvěcenému životu a podřízeni Kristově vládě, budeme mít toto roucho po nekonečné věky věčnosti, …nekonečné věky věčnosti.

Právě jsme se dostali do bodu, kdy to chci všechno shrnout, a už nám nezbývá čas. Co tedy budeme muset udělat? Budeme v tom muset pokračovat zítra večer. Moji drazí přátelé, je to pro vás moc důležité, abyste se vrátili.

Chci se s vámi zamyslet nad poslední věcí, kterou Ježíš jako náš velekněz dělá. Je to zaznamenáno ve Zjevení 22,11. Co říká? Rozhoduje, vyhlašuje neodvolatelný rozsudek pro každého člověka na zemi, s tímto mimořádným verdiktem. “Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní.” Bůh chraň, aby tento rozsudek nemusel být vynesen nad kýmkoli v této místnosti. Chraň Bůh! Bůh dej, aby ve vašem případě vynesl následující rozsudek. “Kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí.” Hluboký význam těchto rozsudků jsme přehlédli, drazí přátelé. Musíme se na to opravdu pozorně podívat a pochopit, o co tam jde. Proto musíte přijít zítra večer. Přijdete zítra večer? Postavme se k závěrečné modlitbě.

Otče na nebesích, moc ti děkujeme, že nám pomáháš procházet tímto teologickým minovým polem a vyhýbat se oběma příkopům, příkopu legalismu i příkopu laciné milosti. Otče, prosím, pomoz nám uvědomit si, že ačkoli pro lásku Kristovu musíme dojít až k bodu, kdy bychom raději zemřeli, než abychom vědomě přestupovali Tvůj zákon, musíme se před koncem zkušební doby stát tak zkušenými zápasníky, že toho starého člověka dostaneme pod smrtelný zámek a přikováme ho k podlaze; a za nic na světě mu nedovolíme, aby se prosadil. Ale Pane, pomoz nám uvědomit si, že i když jsme dospěli k této zkušenosti, nejsme tím bez hříchu. Nemůžeme říci: “Jsem bez hříchu,” dokud nedojde k oslavení, dokud se toto tělo naší poníženosti nepromění a nepřipodobní tělu Tvé slávy. Proto celou cestu až ke koruně musíme být zápasníky. Ale pomoz nám pochopit, jak je možné, že přetrvávající přítomnost hříchu je překryta i po skončení zkušební doby. Přiveď nás zítra večer zpět, abychom to pochopili, to je má modlitba ve jménu Ježíše. Amen. Bůh vám žehnej, přátelé. Moc vám děkuji za vaši laskavou pozornost.